Jiří Bělohlávek

Jiří Bělohlávek (*1946) je přední osobností mezi českými dirigenty. Jeho umělecké kreace jsou založeny na detailní a důvěrné znalosti prováděné skladby, podloženy minuciózní prací s orchestrem a neobyčejným bohatstvím jeho představy o barvitosti orchestrálního zvuku. Absolvoval pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění, později studoval u Sergiu Celibidache. V roce 1970 zvítězil v celostátní soutěži mladých dirigentů a stal se dirigentem – asistentem České filharmonie. V roce 1971 byl finalistou Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta von Karajana. Se Státní filharmonií Brno, kde působil v letech 1972 – 78 jako dirigent, podnikl řadu velkých koncertních turné po Rakousku, Německu a po Spojených státech. Důležitou etapou v umělecké dráze Jiřího Bělohlávka bylo dvanáctileté působení na postu šéfdirigenta u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (1977–89). Významně pozvedl uměleckou úroveň tohoto tělesa a získal mu pevné místo v pražské a tehdejší československé kultuře. S Pražskými symfoniky opakovaně navštívil většinu evropských zemí, USA a Japonsko a natočil celou řadu gramofonových snímků. Dlouholetá spolupráce spojuje Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií. Od roku 1973 pravidelně hostoval s orchestrem v Praze i v zahraničí, od roku 1981 byl stálým dirigentem filharmonie a v letech 1990 až 1992 zde působil jako šéfdirigent. Jiří Bělohlávek tak navázal na interpretační tradice nejvýznamnějších českých dirigentů – šéfů ČF Václava Talicha, Karla Ančerla, Rafaela Kubelíka a Václava Neumanna. V roce 1994 Jiří Bělohlávek založil Pražskou komorní filharmonii a stal se jejím šéfdirigentem a hudebním ředitelem. Během krátké doby se pod jeho vedením tento mladý kolektiv instrumentalistů vypracoval ve špičkové, doma i v zahraničí vyhledávané těleso. V letech 1995 – 2000 působil Jiří Bělohlávek jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra London a od téhož roku je profesorem dirigování na pražské Akademii múzických umění. Od roku 1998 je hlavním hostujícím dirigentem Národního divadla v Praze. Jiří Bělohlávek úspěšně hostoval u nejvýznamnějších světových orchestrů; řídil newyorské, mnichovské, berlínské, japonské a stockholmské filharmoniky, NHK Symphony Tokyo, Gewandhaus Leipzig, Staatskapelle Dresden, bostonské, vídeňské, londýnské a birminghamské symfoniky. Během dosavadní umělecké dráhy vystoupil na mnoha významných mezinárodních hudebních festivalech: Tanglewood, Luzern, Salzburg, Edinburgh, Montreux, Schleswig-Holstein, Perth, Berliner Festspiele, Pražské jaro a další. Tvůrčí činnost Jiřího Bělohlávka v operní oblasti se datuje od roku 1979, kdy působil jako stálý host Komické opery v Berlíně v inscenacích Smetanova Tajemství a Stravinského Rake‘s Progress. Pro Národní divadlo nastudoval v roce 1984 Martinů Řecké pašije, v Janáčkově opeře v Brně Martinů Hry o Marii (1990) a v americkém Seattlu Janáčkovu Její pastorkyni (1985). Do Národního divadla se vrátil vynikajícím hudebním nastudováním Janáčkovy Její pastorkyně (1997), v roce 1998 s tímto souborem nastudoval Mozartovu Cosi fan tutte a Dvořákovu Rusalku, v roce 1999 Bizetovu Carmen, 2001 Smetanovu Čertovu stěnu s režisérem Davidem Poutneym a 2002 Janáčkův Osud s Robertem Wilsonem. V lednu 1998 vzbudilo velký ohlas jeho koncertní provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v rámci Festivalu BBC Weekend v Barbican Centre v Londýně. Za nastudování Janáčkovy Její pastorkyně a přínos k inscenaci v anglickém Glyndebourne (2001) byl oceněn zvláštní cenou Barclay’s Theatre Award v Londýně. Do Glyndebourne se vrací na jaře roce 2003 k nastudování Wagnerovy opery Tristan a Isolda, v roce 2004 debutuje v Metropolitní opeře v New Yorku s Janáčkovou Káťou Kabanovou. Tuto operu a další Janáčkova díla (Z mrtvého domu, Příhody lišky Bystroušky) nastuduje v následujících sezónách v Ženevě.

V bohaté a rozsáhlé diskografii Jiřího Bělohlávka zaujímají přední místo nahrávky realizované pro Supraphon (Brahmsovy symfonie s Českou filharmonií a klavírní koncerty s Ivanem Moravcem, řada orchestrálních i operních děl Bohuslava Martinů, operní suity Leoše Janáčka, Stabat Mater Antonína Dvořáka ad.). Bělohlávkova nahrávka Smetanova cyklu Má vlast s Českou filharmonií získala v roce 1995 Zlatou desku Supraphonu. V květnu 1999 mu byla udělena Zlatá deska Supraphonu za nahrávky více než dvou desítek děl (včetně oper a baletů) Bohuslava Martinů. Zvláštní kvalitu představují nahrávky z posledních let pořízené s Pražskou komorní filharmonií. Jiří Bělohlávek v nich zúročil své dlouholeté zkušenosti a v kombinaci s vysokou hráčskou kulturou svého orchestru se dotkl ideálu své hudební představy. Vznikly tak nahrávky klenotů české komorní hudby, které mohou být označeny za vzorové (Dvořákovy Legendy a Česká svita, Dvořákova a Sukova Serenáda pro smyčce, Novákova Slovácká svita, nejnověji Dvořákovu operu Tvrdé palice). K desátému jubileu orchestru (2003) realizoval nahrávku Mozartovy Pražské symfonie a Voříškovy Symfonie D dur. V letech 2003 – 2005 Jiří Bělohlávek uskutečnil s Českou filharmonií pro vydavatelství Supraphon nahrávku kompletu symfonií Bohuslava Martinů.