Jiří Bělohlávek
Jiří Bělohlávek (1946–2017) patřil k předním osobnostem světového interpretačního umění na přelomu dvou staletí a díky významným postům, jež během své předčasně ukončené umělecké dráhy zastával, je rovněž velmi bohatá jeho diskografie. Hudbě se věnoval už od útlého dětství. Jako zpěvák prošel světoznámým Kühnovým dětským sborem. Studoval na Pražské konzervatoři, na Akademii múzických umění v Praze (vedle dirigování původně i obor violoncello). K jeho učitelům patřil i Sergiu Celibidache, jehož mistrovských kurzů se několikrát zúčastnil. Velkou pozornost hudební veřejnosti vzbudil v roce 1971 coby finalista Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta von Karajana. Už tehdy bylo zřejmé, že v něm vyrůstá mimořádně nadaný, hudebně všestranný a perspektivní umělec. Řada úspěšných koncertů na významných domácích pódiích i cenná praxe ve funkci dirigenta-asistenta šéfa Václava Neumanna v České filharmonii to plně potvrdila. Filharmonie Brno jej pohotově už v roce 1972 získala jako svého dirigenta (uměleckým šéfem byl Jiří Waldhans). Z té doby pocházejí jeho první nahrávky u firmy Supraphon a u tehdy ještě samostatně existující firmy Panton. Ještě prozíravější byl ředitel Pražských symfoniků Ladislav Šíp, když jej v roce 1977 jedenatřicetiletého pozval na místo šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy. Byl to odvážný manažerský krok, který vyvrátil všechny pochybnosti a potvrdil, jak je dobré podchytit mladého talentovaného umělce pro tak závažný úkol co nejdříve. Pro tento orchestr, budovaný pečlivě po třicet let Václavem Smetáčkem, to byl počátek nové velmi úspěšné, ba zásadní éry, v níž orchestr začínal plnit doma a v zahraničí i nejnáročnější umělecké úkoly. Pro Jiřího Bělohlávka bylo třináct let v čele FOKu šťastným obdobím růstu a vybudováním si skvělé pozice na evropské úrovni, takže jeho přechod do České filharmonie v roce 1990, kde vystřídal dlouholetého šéfa Václava Neumanna, byl chápán jako zcela přirozený a logický. Ostatně už od roku 1981 byl jejím stálým dirigentem.
Sedmdesátá a osmdesátá léta se stala první významnou epochou v jeho nahrávání na hudební nosiče. Dominovala na nich zvláště tvorba Bohuslava Martinů, v té době ještě stále nezmapovaná. Vznikl ale bezpočet nahrávek děl dalších autorů různých období, z nich obzvláště vyniká komplet symfonií, orchestrálních děl a některých koncertů Johannesa Brahmse. Odchod z čela České filharmonie v roce 1992 neznamenal konec společných projektů v budoucnu. Významným počinem bylo v roce 1994 založení a mnohaleté vedení Pražské komorní filharmonie. S ní vstoupil do historie celý soubor vzorových nahrávek skladeb pro smyčcový či komorní orchestr (zvláště díla české hudby, ale i vybrané skladby tvorby světové). I během svého působení v zahraničí (v čele BBC Symphony Orchestra, pohostinská vystoupení s Berlínskými filharmoniky a dalšími předními orchestry v Evropě a v zámoří, od roku 2013 post hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie) se pravidelně vracel k oběma „svým“ bývalým orchestrům. Obdivuhodnou a stále slibně se rozvíjející koncertní dráhu završil v České filharmonii, do jejíhož čela se vrátil jako šéf a zkušená umělecká osobnost světového formátu v roce 2012 a zahájil její novou éru, jež ji přivedla k novým úspěchům na světových pódiích. Bohužel osud Jiřímu Bělohlávkovi dopřál v České filharmonii už jen pět let života. V roce 2017 jej přervala těžká nemoc.