Svjatoslav Richter
Každé setkání se Svjatoslavem Richterem, jednou z největších uměleckých osobností moderní doby, přináší posluchači nová překvapení. Tento velikán mezi pianisty 20. století měl duši objevitele. Odkud se vzal tento průkopnický, mnohostranný, kultivovaný, sebevědomý a zároveň extrémně stydlivý interpret/tvůrce? Umělec, jehož hudební poselství jsou tak silná, že – slovy Leonida Kogana – ztrácejí pocit jakékoli hmotné hmatatelnosti a zachovávají si dojem nehmotné spirituality? Jaká byla životní cesta pianisty, při jehož vystoupeních zcela zapomínáme vnímat samotný fenomén klavírní techniky jako takové a začínáme číst každé dílo jako otevřenou knihu?
Richter se narodil 20. března 1915 v ukrajinském městě Žytomyr do rodiny varhaníka a učitele hry na klavír německo-polského původu. Základní vzdělání získal na německé škole v Oděse, ale neměl možnost si užívat řádného rodinného života: krátce po vypuknutí války se jeho otec stal obětí pronásledování režimem a jeho matka (která se později provdala za komplice (!) nejasné smrti svého manžela, který si navíc cynicky vzal příjmení zavražděného) během války opustila Oděsu a usadila se v Německu. Navzdory tomu Richter s něhou vzpomínal na své dětství a s láskou také na plodné hudební zázemí Oděsy, kde pracoval jako korepetitor a kde také uspořádal svůj první klavírní recitál. Přestože po svém příjezdu do Moskvy (1937) nemohl předložit maturitní vysvědčení z žádné hudební školy, byl okamžitě přijat do třídy konzervatoře k renomovanému Heinrichu Neuhausovi, kterou oficiálně absolvoval v roce 1947 jako uznávaný koncertní umělec s působivým repertoárem, který se měsíc co měsíc neuvěřitelným tempem rozšiřoval. Měl mimořádnou schopnost hrát z notového zápisu, což vyvolávalo u ostatních hudebníků opravdovou závist. Cvičil pět až osm hodin denně; i po vyčerpávajícím koncertě se dokázal usadit ke klavíru a celou noc zkoumat nové dílo.
Své první zahraniční turné Richter podnikl až v roce 1950, kdy vystoupil na festivalu Pražské jaro. V květnu 1960 se v jeho koncertním diáři objevilo první vystoupení v západní zemi – Finsku. Ve stejném roce absolvoval 26 koncertních vystoupení v USA a Kanadě, korunovaných triumfálními koncerty v prestižní newyorské Carnegie Hall. Již v té době se v pianistově koncertní činnosti objevil zvláštní rys – touha pořádat recitály mimo tradiční hudební centra, často na poměrně odlehlých místech. V roce 1964 vznikl díky Richterovi hudební festival v malé francouzské vesnici Meslay. Richter Francii zbožňoval a strávil v zemi asi třicet dovolených.
Na vrcholu svých tvůrčích sil začala v pianistově životě hrát významnou roli i komorní hudba. Dříve byl oddaným jevištním doprovodem své partnerky, zpěvačky Niny Dorliak, a poté začal spolupracovat s Dietrichem Fischerem-Dieskauem, Davidem Oistrachem a mnoha dalšími instrumentalisty. Po nepříjemném výpadku paměti v roce 1980 změnil formu svých vystoupení a hrál výhradně s notovým zápisem na pódiu, v zatemněném hledišti, na klavír svítil pouze paprsek reflektoru, čímž nutil posluchače k maximálnímu soustředění a vytvářel atmosféru posvátné výjimečnosti. Richterův poslední koncert se konal v německém Lübecku v březnu 1995. Zemřel v Moskvě 1. srpna 1997.