Různí interpreti
Ceremuga: Concerto da camera, Lucký: Ottetto per archi, Matys: Sonata for Violin and Piano
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Zdeněk Tylšar. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář k původnímu albu 11 0525 Pantonu z roku 1975:
Concerto da Camera per quintetto a fiato e orchestra d'archi Josefa Ceremugy vzniklo v letech 1970/71. autor zvolil formu concerta grossa, kterou koncipoval jako třívětý celek; volné větě dal podtitul Madrigal: jako výraz zpěvnosti se tu objevuje variační způsob obměn jedné základní melodie, ať v jednoduché zpěvnosti či poměrně složité harmonizaci, která má však působit "lehce" a přirozeně. Obě krajní věty allegrové se snaží být v instrumentaci "barevné", i když přísně symfonicky zpracované. "Nevzdal jsem se zde melodické linie" - zdůrazňuje autor - "kterou stále považuji za centrum přirozené hudební řeči a za obtížnější kompoziční prvek, než současně oblibené improvizační a aleatorní způsoby komponování. Přesto organicky a v malé míře ony aleatorické prvky v krajních větách používám jako zvukové zpestření."
Své Concerto da Camera zamýšlel autor jako první z cyklu podobných hudebních forem se základním smyčcovým obsazením. Nešlo mu ani tak o virtuozitu sólistů jako o jejich organické začlenění do hudebního proudu smyčců a také o to, aby byla jeho skladba svým obsazením přístupna řadě orchestrů s komornějším zaměřením. Concerto da Camera prvně uvedl roku 1972 Východočeský státní komorní orchestr Pardubice s dirigentem V. Válkem na koncertě SČSKU v Praze. Panton převzal pro svou desku nahrávku Čs. rozhlasu z června 1973, kterou pořídil Dvořákův komorní orchestr rovněž s dirigentem Válkem. Skladba zaujme instrumentační vytříbenost, výraznosti rytmických modelů první věty, širokodechou melodikou ve větě druhé, spádem a vtipem věty závěrečné.
Ottetto per archi Štěpána Luckého vzniklo v druhé polovině roku 1970 z podnětu vedoucího hudební redakce Severoněmeckého rozhlasu v Hannoveru, p. Heinze Deckera, jemuž je také věnováno. Skladba má dvě verze: lze ji hrát jako dílo komorní v obsazení 4 housle, 2 violy a 2 violoncella, anebo ji lze pojímat jako symfonické dílo pro smyčcový orchestr - v tomto případě přistupují k sborově obsazeným nástrojům ještě i kontrabasy. Oktet pro smyčce je jednovětá skladba volné fantazijní formy. "Usiluji v ní o uplatnění osmi reálných hlasů" - říká Štěpán Lucký - "a to na takový způsob, aby co možná nejlépe vynikla krása zvuku a mnohotvárnost výrazu smyčcových nástrojů, ať už jsou exponovány sborově, v komorních kombinacích či sólisticky. V rámci této stručné, ale formálně plasticky členěné plochy dochází ke střetnutí celé řady kontrastních prvků dynamických i rytmických, jejichž výsledkem je, jak doufám, výrazně dramatický charakter díla."
Ottetto per archi na sebe výrazně upozornilo v Týdnu nové tvorby 1972 v provedení Pražského komorního orchestru za řízení M. Konvalinky. V roce 1974 je nastudoval Státní symfonický orchestr v Suhlu a provedl v několika městech NDR. Téhož roku bylo provedeno na Pražském jaru Českou filharmonií s dirigentem V. Neumannem. V roce 1975 je natočil Severoněmecký rozhlas. Deska Pantonu uvádí Luckého Oktet v podání České filharmonie s drigentem J. Bělohlávkem. Bohatý lyrický výraz se tu - obdobně jako v Houslovém koncertu - střetává s živlem tvrdým, útočným. Ve svítivém sóle houslí nad pulzujícím útvarem smyčců i v energickém závěru poznáváme neklamně Luckého hudební svět, v němž vždy znovu dochází ke sváru rozumu a citu, snu a skutečnosti.
Orchestrální dílo tvoří u Jiřího Matyse většinou vrchol určitého vývojového období. Lze to rozhodně tvrdit o Jitřní hudbě pro smyčcový orchestr, dvě trubky a bicí z let 1961/62. Autor o ní říká: "Chtěl jsem v jejím hudebním průběhu vyjádřit mnohost a různost lidských citů a nálad směřujících k obecnému pojmu jitra. Jde tedy o hudbu, která se obsahově dotýká vyšších poloh, než jen přírodně chápaného jitra, či svítání nebo dokonce jejich popisu. Je to pětidílná symfonická suita kontrastních hudebních ploch s jasným melodicko-harmonickým plánem. Instrumentačně spolu s obsahovým zaměřením využívá do značné míry komornosti projevu v jemně odstíněných barvách zvláště volných vět.
Jitřní hudba měla premiéru v únoru 1963 v Brně, kde ji nastudovala Státní filharmonie Brno s dirigentem J. Waldhansem. Byla provedena téměř všemi orchestry v Československu a mnohokrát též v zahraničí (Berlín, Erfurt, Katovice, Káhira, Kolín n. R., Melbourne aj.). V roce 1974 měla výrazný úspěch na Pražském jaru, kde ji uvedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem G. Delogu. Na desce Pantonu zní Jitřní hudba v podání Státní filharmonie Brno s dirigentem J. Waldhansem. Dá se soudit, že Jitřní hudba J. Matyse patří k těm šťastným dílům, v nichž se autor vyslovil mimořádně výrazně a osobitě a zaručil tak své práci věčné mládí.
Matysova Sonáta pro housle a klavír vznikla v letech 1964/65 z podnětu Petra Messiereura a J. Kozderkové, jimž je také věnována. Je čtyřvětá: formovou výstavbu určuje vzájemná kontrastnost hudebních nálad a myšlenek jak uvnitř jednotlivých vět, tak vět mezi sebou navzájem. Premiéru měla sonáta v olomouckém rozhlase v březnu 1965 v provedení Messieureur-Kozderková. Roku 1974 ji uvedl Manfred Geyrhalter ve Vídni. Pro desku Pantonu nahráli sonátu brněnští interpreti Jan Stanovský a Ivana Stanovská. Také tato skladba má osobité rysy Matysova rukopisu: stručnost, konciznost a výrazovou kontrastnost.
Eva Pensdorfová
Diskuze k albu