Z komentáře Jaroslava Mihule k původnímu LP albu 8110 0023 "Bohuslav Martinů Symfonie č. 4, Sonáta pro flétnu a klavír" vydanému Pantonem v roce 1979 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
ČTVRTÁ SYMFONIE Bohuslava Martinů, jakkoli dílem vynikajících kvalit, nemůže sama o sobě dát uspokojující představu o celém souboru těchto mohutných kompozic, vznikajících v rozmezí let 1942-1946 na americkém kontinentě. Každá z nich je příliš svébytná, příliš individualizovaná: tím spíše pak Symfonické fantazie, vzniklé o několik let později a přezvané na symfonii šestou. Ukazuje tedy Čtvrtá pouze jednu tvář symfonika Martinů, který se touto tvorbou jako celkem ocitl rázem po boku Antonína Dvořáka. Při každém bližším pohledu na životní odkaz, zaujímající tak nesmírnou extenzi žánrovou i početní, by nepochybně měl hodnotící soud vyjít především z tohoto impozantního bloku symfonií. Na Čtvrté symfonii je patrné, jakého druhu byl tvůrčí proces, jímž se odlišilo válečné „americké“ období od let třicátých. Dozněla především silná tendence historizující v podobě neobarokních kompozic těsně se přimykajících k technice concerta grossa a lineárního myšlení. V symfoniích se otevřel nový svět: Čtvrtá dokládá, že nabyl na výrazové vřelosti, na emocionalitě i jisté „demokratičnosti“. Uvědomme si při poslechu finále, jak blízko má tato hudba k linii smetanovské a zejména symfonismu Dvořákovu. Válka a s ní spojený exil – to už nebylo dobrovolné prodlení za hranicemi vlasti, dosažitelné z Paříže za několik hodin mezinárodním rychlíkem. Odloučenost od vlasti se stala násilnou, nedobrovolnou a bolestnou; nebylo to tak dávno, kdy dopisuje Martinů partituru Památníku Lidicím. Nelze se divit, jestliže všechny tyto životní zkušenosti pozměnily osobní postoje skladatele; jestliže potlačuje objektivní prvky v kompozici a nahrazuje je bezprostředností prožitku. Čtvrtá ovšem má v tomto směru ještě cosi navíc – víc než kterákoli jiná by zasloužila přízvisko Česká, ale i symfonie Míru. Vždyť vznikala uprostřed nejkrásnějšího jara celého světa. Psal se rok 1945 a nikdy se snad nezdály být perspektivy příštího života tak slibné jako v této chvíli…
SONÁTA PRO FLÉTNU A KLAVÍR je blízkým časovým sousedem Čtvrté: 14. července 1945 byla symfonie dopsána a 15. začala práce na skladbě komorní: jedné z nejlepších mezi desítkami kompozic toho druhu u Martinů. Snad se její popularita stala manželům Martinů odměnou za jejich dobrý skutek. „Našli jsme tehdy zraněného ptáčka, černého s namodralým bříškem“, vypráví skladatelova žena. „Ošetřovali jsme mu poraněné křidélko a později ho Bohuš učil létat. Zpíval nám pak před okny, v Bohušově Sonátě pro flétnu a klavír se stále opakuje jeho téma“….