Skutečnost, že ani po stu letech (1888) nevybledly nádherné barvy partitury symfonické suity Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova (1844-1908) a skladba se těší stále ohromné popularitě, napovídá mnoho. Jedinečná, pestrá instrumentace evokující orientální prostředí příběhu, by však sama o sobě nestačila zajistit dílu nesmrtelnost, kdyby jeho hudba neměla ještě další atributy zaručující, že bude vždy vděčným číslem koncertních programů a velkým uměleckým zážitkem pro posluchače.
Především je to nosný, dobře dramaturgicky rozvážený námět, který sleduje konkrétní dějové epizody, ale současně je spojuje hlavní myšlenkou, danou rámcovým příběhem známé sbírky arabských pohádek Tisíce a jedné noci, myšlenkou vítězství rozumu a vtipu nad nelidskou, hrubou krutostí. Dále je to bezprostřední působivostž výrazných hudebních myšlenek, z nichž je skladba vystavena, zejména efektní výrazová polarita dvou ústředních motivů postihující výborně charakter obou hlavních postav: drtivý motiv krutého cara Šachrijara, který se objeví hned na začátku a mazlivě epické téma krásné vypravěčky pohádek, zaznívající bezprostředně po něm ve vysokých polohách sólových houslí.
Za zvláštní zmínku stojí jedinečné ličení mořských scén. Rimskij-Korsakov ukryl do těchto hudebních obrazů své osobní zážitky z dlouhých plaveb po světových oceánech, které podnikl jako mladý námořní důstojník a dosáhl v nich aspektivnost až vizuální. V tomto směru nalezneme ve světové hudbě k Šeherezádě jen těžko stejně přesvědčivý protějšek.
A v neposlední řadě je to celková výstavba díla, rozvrženého do čtyř částí, takže má vnější podobu i přiměřenou dobu trvání normální symfonie. Skladatel sám podal ve XX. kapitole svých pamětí (Letopis mého hudebního života) zprávu o tom, jak suita vznikla, jaký je její mimohudební obsah a jak je umělecky ztvárněn. Do rámce příběhu o tom, jak půvabná Šeherezáda oblomila svým vyprávěním zatvrzelé srdce svého vládce, který se mstí za nevěru na celém ženském pokolení tím, že dá vždy ráno popravit ženu, s níž strávil noc, zasadil několik vzájemně nesouvisejících epizod a obrazů: moře a Sindibádův koráb, fantastické vyprávění careviče Kalendáře, milostný příběh careviče a princezny, sváteční den v Bagdádu a scénu korábu rozbíjejícího se o mořský útes. Jednotlivé části jsou hudebně spojeny houslovými sóly personifikujícími Šeherezádu i stále přitomným motivem cara, jehož výrazovou proměnou nakonec skladatel krásně vyjádří citový přerod Šachrijarův: původně hrozivě znějící hudební myšlenka zní nyní sladce v houslích, doprovázena milostně znějícím tématem Šeherezády v sólovém klarinetu.
Korsakov si ovšem nepřál, aby jeho hudba byla vykládána programově. Proto odstranil z partitury původní názvy jednotlivých částí a prezentoval ji hudebnímu světu jako orchestrální suitu o čtyřech částech, skloubenou společnými tématy a motivy, ale vytvářející spíše kaleidoskop pohádkových postav a obrazů orientálního rázu. To se mu skutečně podařilo přímo skvěle, takže mu rádi odpustíme i to, že některé hudební myšlenky se ve čtyřicetiminutové skladbě opakují až příliš často.
Zbývá dodat, že první provedení díla se uskutečnilo 3. listopadu 1888 v Petrohradě, a že od té doby je Šeherezáda nejhranější skladbou svého tvůrce a reprezentativním dílem celé ruské symfonické hudby vůbec. (Jaroslav Holeček)

Hi-Res verze alba: WAV / 192 kHz / 24 bit