Různí interpreti
Portrét skladatelky Vítězslavy Kaprálové
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Jan Čarek. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Komentář k původnímu LP 1 19 1748 z roku 1975:
Některé sféry lidské činnosti byly v minulosti jakoby vyhraženy pouze mužům. Jestliže se v řadě mužských jmen přece jen objevila žena, bylo to přijímáno s pochybnostmi. Takové stanovisko neodpovídá praktickým proměnám života dvacátého století, kdy - zejména v socialistickém společenství - spoluúčast ženy je samozřejmostí. Do oblasti skladatelské a dirigentské činnosti však ženy zasáhly skutečně málo. Hudební historie zná málo žen-skladatelek a ještě méně jich zůstalo v paměti interpretačních umělců, kteří zejména mají zásluhu, zda dílo přetrvá tvůrce. Mezi skromným počtem skladatelek nemohou ovšem chybět dvě jména česká, protože skladby těchto autorek zůstaly trvalou součástí koncertního repertoáru. Jednou z nich je i skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová. O jejích dirigentských úspěších toho mnoho nevíme. Neexistují zvukové záznamy a tak, odkázání na recenzenty, můžeme říct, že její úspěchy byly vždy komentovány spíše jako zajímavá atrakce, ale bližší se nedozvíme. Je ovšem pravda, že mimo brněnská studijní vystoupení (studovala u Zd. Chalabaly) a vystoupení v Praze (studovala u V. Talicha), absolvovala několik zdařilých koncertů v Paříži (studovala u Ch. Muncha) a jeden oficiální v Londýně (červen 1938). Tím její dirigentská činnost skončila. Uvažovala, že by snad před válečnou vřavou odjela do Spojených států a zde se živila i dirigováním. Ale to se už neuskutečnilo.
Jako skladatelka zanechala po sobě torzo rozměrnější. Z něho pak historický vývoj objektivně vyzdvihl řadu skladeb, které se staly součástí reprezentace generace, nazývané dnes "česká hudební avantgarda". Skladatelský profil Kaprálové se formoval v podstatě bez problémů a bez tvůrčích výkyvů. Od mládí tvořila spontánně a tuto činnost brala odpovědně jako práci, ale zároveň i jako zálibu. Domácí hudební prostředí, v němž měl rozhodující vliv otec - skladatel Václav Kaprál - jí bylo pevným zázemím. Mohla tak nastoupit cestu, pro ženy neobvyklou, studium skladby a dirigování na brněnské konzervatoři. Učiteli jí byli Zdeněk Chalabala a Vilém Petrželka. Otec na ni měl ale trvale zásadní vliv. K němu se chodila radit, i když její obdiv patřil už Bohuslavu Martinů. Po absolvování konzervatoře Koncertem pro klavír (sama ho i dirigovala), doplnila svoje znalosti na mistrovské škole v Praze u Vít. Nováka a Václava Talicha. Pouto, které vzniklo mezi ní a Novákem, bylo významnější a hlubší než vztah k brněnským učitelům. Pochopitelně to bylo dáno i osobním myšlenkovým uzráním. Proto také studium u Nováka bylo pro ni prvním větším uměleckým rozletem, bez použití pouhé řemeslné výuky. Novák v Kaprálové uvolnil osobitou invenci a vštípil jí i některé vlastní tvůrčí postupy. Kaprálová tím byla poznamenána stejně jako její spolužáci v Novákově třídě. Takže později, už za pobytu u Martinů, kdy vznikaly práce trvalé hodnoty, v jejím projevu se nečekaně objevují obraty, nám známé jako "novákovské". V souvislosti se zakořeněnou tradicí janáčkovskou, která se doma u Kaprálů pěstovala a kterou Kaprálová v sobě pevně nosila jako dědictví moravského Brna, výraz jejich skladeb tyto oba vlivy osobitě transponuje. Nezahladil to ani bezmezný obdiv k dílu Bohuslava Martinů, znásobený i osobním poutem, ani stopy zanechávající impulsy soudobé francouzské hudby. Všechen "motorický" rytmus, asketičnost při používání technických prostředků v kompozici a v instrumentaci, to vše spíše původní prameny poznání z mládí vyčistilo, než aby je zaneslo poznáním jiným. Tak se utvářela skladatelská osobnost Vítězslavy Kaprálové až do osudového června 1940. Strmá vývojová křivka by nebyla patrně zaznamenala pokles, protože ani u jiných autorů této generace k tomu pod vlivem tragických válečných let nedošlo. Podporou takového tvrzení je především opravdu výjimečná invence, kterou Kaprálová zejména v melodickém materiálu disponovala. Z nadějného rozvoje talentu však zůstalo jen torzo, obsahující pouhých 25 opusů, z toho několik ztracených, potom značný počet nedopsaných skladeb, fragmentů a tematického materiálu. Z brněnského období je to zejména Pět skladeb pro klavír (1931), písňový cyklus Jiskry z popela (1932), klavírní sonáta (1933), kvartet (1936) a především klavírní koncert (1934-35). Z pražského pobytu jsou to drobnosti pro klavír, písně apod., ale vedle toho i rozměrné práce jako písňové cykly Jablko s klína (1936), Navždy (1936-37), Dubnová preludia (1937) a Sbohem a šáteček (1938). Z prací napsaných v Paříži uveďme jen nejvýznamnější, protože výčet všech, i těch, které psala příležitostně, zejména pro politické akce pařížské české kolonie v letech 1938 a 1939 by byl rozsáhlý. Je to klavírní cyklus Variace na zvonkovou hru (1938), Suita rustica (1938), Partita (1939), písňový cyklus Vteřiny (1936-38), a pozoruhodné, zcela jinak pojaté dvě skladby - fragmenty - Concertino pro housle, violoncello a orchestr (1939) a jeden ze Dvou ritornellů pro violoncello a klavír (1940). Poslední uvedená skladba byla napsána ještě v Paříži. Vítězslava Kaprálová však zemřela měsíc po té na tuberkulózu miliaris ve starobylém jihofrancouzském městě Montpellier, na útěku před postupující fašistickou armádou. Vítězslava Kaprálová, Vít Nejedlý, Jaroslav Ježek, Ervín Schulhoff, Pavel Haas, to jsou osobnosti, jimž splatila daň válce generace "české hudební avantgardy".
Partita pro smyčcový orchestr a klavír op. 20. Skica byla ukončena v Brně 1938, instrumentace v Paříži 1939. Premiéra byla v Brně 12. 11. 1941 za řízení Břetislava Bakaly.
Suita Rustica op. 19 pro velký orchestr vznikla v roce 1938, premiéra byla v brněnském rozhlase 1939, řídil ji také Břetislav Bakala. Obě skladby jsou nejvýraznějším projevem a vlastně posledními dvěma velkými ukončenými skladbami autorky za stipendijního pobytu v Paříži. Partita je výsledkem úporného tříbení názoru na formu, na sevřený výraz, podle tehdejších dobových názorů na hudební skladbu. Nesporně tu je silný vliv B. Martinů, který se později sám vyjádřil, že do skladby zasáhl více, než možná bylo potřebné. Srovnání se skicami skutečný podíl Martinů vymezuje. Projevil se v doporučeních a v některých škrtech. Kaprálová se tehdy na doporučení Martinů zabývala studiem Bachova díla. Suita rustica je prací na zakázku, kterou Kaprálové nabídla Univesal Edition (Londýn) pod dojmem úspěchu provedení Vojenské symfonietty v Londýně. Byly to měsíce, kdy autorka pro sebe odklývala bohatství partitury Strvinského Petrušky. Sama zatoužila nějakým způsobem zpracovat obdobně moravský folklór. Skladba má tři věty, každá věta je motivována dvěmi kontrastujícími lidovými písněmi. 1. Přeletěl slavíček cez javorníček a Čiaže je to rolička nezoraná. 2. Měla jsem holúbka v truhle schovaného a Furiant. 3. Ešče mě nemáš, hopaj, šupaj a Vysoko zornička. Jde o kompozičně nejzdařilejší dílo V. Kaprálové, v každém ohledu dokonale zvládnuté. V mnohém naznačuje další vývoj k nedokončenému Concertinu.
Dubnová preludia a Sbohem a šáteček, obojí z roku 1937, reprezentují nejlépe tvůrčí uzrání Kaprálové za pobytu u Vítězslava Nováka. Dubnová preludia poprvé zazněla v Praze v říjnu 1937. Čtyři preludia jsou vystavěna na principu kontrastu. Tvůrčí postupy, dosud u Kaprálové nahodilé, se zde soustřeďují na nový sloh, předznamenávají pozdější pařížské zájmy. Jde o uvědomělý odklon od romantismu k výrazu vlastní generace - k asentimentálnímu slohu. Životnost preludií je dána nejen invenční svěžestí, ale i vynikající klavírní stylizací (i když Kaprálová sama byla špatnou klavíristkou, protože měla malou ruku). Hotová preludia Kaprálová svému učiteli už neukázala, protože se s ním začala názorově rozcházet a Novák nechápal její odklon od dosavadního stylu. Naproti tomu k poslednímu tvůrčímu souznění učitele a žákyně došlo při práci na zhudebnění Nezvalovy básně Sbohem a šáteček, původně s doprovodem klavíru. Novák byl nadšen "velkým operním stylem", přičemž se mimoděk dotknul citlivé struny nitra své žákyně. Ta se již delší čas zabývala myšlenkou, začít psát operu, anebo alespoň větší vokální práci. Vedle písňového cyklu Navždy je Sbohem a šáteček nejkrásnějším vokálním dílem Kaprálové. Po instrumentaci v létě 1938 v Paříži uplynuly ještě dva roky do premiéry v Brně 31. 10. 1940. Dnes tato píseň Kaprálové "Na rozloučenou nejkrásnějšímu městu Praze" patří mezi nejpůsobivější vokální díla české hudby tohoto století.
Dr. Jiří Macek
Diskuze k albu