Komentář Jaroslava Holečka k původnímu LP albu 81 0738-1 "Viktor Kalabis Sinfonia Pacis, Josef Boháč Koncert pro orchestr" vydanému v roce 1988 v Pantonu a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně.
Pět symfonií VIKTORA KALABISE (1923) představuje výrazný a osobitý vklad do pokladnice české symfonické tvorby, neboť jejich historické místo leží někde na prodloužení osy Dvořák - Martinů. Symfonie č. 2 op. 18, nazvaná SINFONIA PACIS (latinsky, protože autor chtěl vyjádřit, že "jde o problém všelidský, který v posledních důsledcích abstrahuje od národností, ras a tříd"), je dílo mimořádné nejen velikostí své základní myšlenky, ale především mistrovskou kompoziční prací. Čtyřvětá skladba, vystavěná jako výrazová gradace směrem k monumentálnímu závěru, pracuje s náročnými kompozičními formami (Passacaglia v úvodní části, fuga ve finále) a v jejím průběhu se střídá řada sugestivních hudebních od tragického napětí ve volné části až k dramatickým akcentům ve druhé větě a zvukové mohutnosti závěru, v němž myšlenka míru triumfuje nad silami temnot. Od své premiéry 7.2.1962 (SOČR a Martin Turnovský), osvědčila již mnohokrát svou aktuálnost a bezprostřední uměleckou životnost a stala se reprezentativní skladbou nejen svého autora, ale celá naší hudební současnosti.
Nadepíše-li skladatel svou partituru Koncert pro orchestr, znamená to, že bude od interpretů vyžadovat technicky i výrazově náročnější úkol, než v běžné orchestrální skladbě. I JOSEF BOHÁČ (1929) podobně jako před ním Béla Bartók nebo Witold Lutoslawski vytvořil ve svém třívětém KONCERTU PRO ORCHESTR (1983) skladbu myšlenkově závažnou, ale akcentoval v ní virtuózní prvky jak v partech jednotlivých nástrojů, tak pokud jde o souhru celého tělesa a paletu barevných a výrazových proměn, což zase předpokládá virtuózní umění dirigenta. Při práci měl na mysli interpretační zdatnost Slovenské filharmonie, která si u něho dílo objednala a také je poprvé provedla 16.12.1983 s Liborem Peškem za dirigentským pultem. Autor zde uplatnil své velké zkušenosti z četných koncertantních skladeb pro různé nástroje a napsal dílo vděčné pro hráče a přitažlivé pro posluchače. Mimořádné požadavky kladené na interprety nejsou totiž samy sobě účelem, nýbrž jen prostředkem pro vyjádření autorova tvůrčího poselství. Obě krajní věty jsou naplněny strhujícím rytmickým živlem a mají místy až dravě zápasivý charakter, jehož smysl není těžké dešifrovat. Střední largo je svou široce rozklenutou melodikou zase oázou klidu, tichého zamyšlení a pocitu pohody uprostřed světa plného napětí, vzrušení, neklidu a obav.