Původní studiové zvukové pásy v novém digitálním přepisu 2013!

Z obalu původního LP (81 0873-1 Panton): "Má jediná, jihočeská zemi, buď požehnána mezi zeměmi všemi," vyznává se Petr Vok z Rožmberka v opeře Jiřího Pauera Zuzana Vojířová ze své lásky ke kraji vltavských pramenů a Krčínových rybníků a hrází. Ke kraji stále ještě dýchajících lesů a obdarovaných ženských hlasů, z nichž Eva Zichová, Ludmila Pouzarová-Šimonová, Jana Vejvarová-Kloudová, Pavlína Jíšová, Pavla Braunová a Monika Klimentová prošly i skupinou Minnesengři. Dvaadvacetiletý životopis této budějovické folkrockové pospolitosti oslavuje mnoha svými stránkami jižní Čechy neméně vroucně než renesanční velmož, nejsilněji však právě na stránce nadepsané MINNESENGŘI '82: UŽ SLUNÍČKO Z HORY VYŠLO.

Než vyšlo tohle album, Minnesengři několikrát změnili sestavu a po odchodu Jany Vejvarové na podzim 1984 a Pavla Žalmana Lohonky zbyl ve dnešním složení jen Pavel Anděl Pokorný. Písničky se mezitím z pódií rozkutálely po nočních folkových zpívánkách a vracely se tam, odkud původně vzešly: k prostým lidem. Svým ohlasem si samy řekly o to, aby byly vydány na desce. (Původní termín vydání připravené desky smůlovatě splynul s úplnou proměnou Minnesengrů a jak nová sestava, tak zrodivší se Žalman & spol. chtěli pochopitelně raději natáčet svůj čerstvější repertoár. Některé ze snímků dokonce už nedopatřením kdosi v českobudějovickém rozhlasovém studiu smazal, takže bylo potřeba se po letech zase sejít v původním složení a část natočit znovu.)

František Horáček, jeden z autorů někdejších televizních Písniček pod rentgenem, ve svém článku Minnesengři na jih od pop music (Melodie 2/1981) dojatě vzpomínal, "jak jednu z nejvydařenějších minnesegrovských lidovek - Už sluníčko z hory vyšlo - jsme si při stříhání … pouštěli s režisérem z ampexu do omrzení znovu a znovu." A kluboví posluchači mých poslechových Antidiskoték je zřejmě budou chtít tak dlouho, dokud si tuhle desku nekoupí.

Po albech Nezacházej slunce (1977 Panton) a Bělovláska (1980 Supraphon) se zde Minnesengři spojili s radostmi i stesky převážně jihočeských lidových písní. Došli si pro ně hlavně do majestátné patnáctidílné sbírky Český jih a Šumava v písni, výsledku pětačtyřicetileté sběratelské a upravovatelské práce pražského skladatele Karla Weise. Desítky podobných už předtím natočili v krajském rozhlasu a před lidmi si mnohokrát ověřili jejich sdělnost. Ve své budějovické písničkářské tvrzi, daleko od horňácké zemitosti, blízko Rakous i Bavor, poznamenáni americkým folkem, country, rockem i místními stařenkami (jedna z nich tu má i "sólo" Chmelíčku chmelí) našli si nakonec Minnesengři svůj vlastní způsob vyjádření. Jak píše František Horáček: "… Lohonka taky ví, jak lidovky zpívat. Žádná kantiléna, rudnutí ve tváři při výškových fortissimech, bujarost a plácání do lýtek; spíš domácí, "vyprávěcí" styl ukolébavek, nepěvecky ošizené, přivřené vokály, tremolo španělské vesnice."

Docela hezkou upomínku na své působení u Minnesengrů, k nimž přešla z českokrumlovské Létavice, tu zanechala i Jana Vejvarová, dnes Kloudová. Aranžmá jsou jednou z mnoha muzikantských podob Pavla Pokorného, jehož jinou tvář znají návštěvníci na koncertech současných Minnesengrů.
Někdy si ty písničky pouštívám jen pro jejich krásu. A občas si při nich vybavuji i celý tátův kraj, domek v Jehnědle, kde u válečného vysloužilce "absolvoval" svou první a poslední školu, vesnickou dvoutřídku. S nahrávkami Minnesengrů sjíždím se svým dědou, jehož jsem nikdy nepoznal, na vorech až do Prahy, máváme na ženské a bosi šlapeme zpátky. Těším se, až si to zase někde na jam-session zazpíváme i s Ivošem Jahelkou, Nezmary a dalšími potomky táboritů, pokoušejíce se alespoň o husitskou sborovou vervu. (sleeve-note Jiří Černý, 1990)