Z rozsáhlého komentáře k původnímu 2LP albu 1 10 2081 vydanému v roce 1983 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...Dvořákova tvorba pro violoncello je ohraničena dvěma velkými skladbami koncertantními a léty 1865 a 1895.
Mezi nimi leží tři desetiletí neúnavné práce a převážná většina skladatelova uměleckého odkazu. Máme-li nyní možnost poslechnout si bezprostředně po sobě oba violoncellové koncerty, poznáme nejlépe, jak hlubokou proměnou prošel Dvořákův hudební sloh od hledačského díla z mládí až ke zralému plodu vrcholného uměleckého mistrovství. V poslední době se koncertu ujal prof. Miloš Sádlo a pořídil podle fotokopie autografu přepis skladby. Pro koncertní provedení navrhl některá zkrácení, neboť jinak by dílo trvalo téměř celou hodinu. Na několika místech provedl také drobné retuše, a to většinou tak, že přenesl melodii ze sólového nástroje do orchestru
a violoncellu svěřil doprovodné figurační pasáže, odvozené z jiných míst Dvořákova originálu, aby zvuk téměř nepřetržitě hrajícího violoncella byl akusticky i technicky prospěšně vystřídán zvukem jiných nástrojů. Je jisté, že Koncert A dur je dílo, na němž si skladatel ověřoval stávající možnosti svého umění, i když je jistě komponoval s celým zaujetím a se zdravou ctižádostí...Pokus o velkou symfonickou koncepci se skladateli zcela nevydařil, dílo není formálně vyvážené
a trpí místy mnohomluvností. Proti symfonii Zlonické zvony neznamená výrazný krok vpřed a kdo ví, zda by se skladba zachovala do dnešní doby,
kdyby měl Dvořák možnost provést sám její kritické zhodnocení. Z těchto důvodů se violoncellový koncert A dur zřejmě nestane repertoárovým dílem světových violoncellistů.
Není to však zase jen historická zajímavost a jestliže jsme vznesli vůči dílu závažné výtky, musíme na jeho obranu zase říci,
že představuje velmi odvážný a sympatický pokus o koncertantní skladbu pro violoncello, které bylo jako sólový nástroj až dosud významnými skladateli značně opomíjeno....
Zcela příležitostným dílem je další Dvořákova skladba pro violoncello, Polonéza A dur, komponovaná nejspíše v červnu 1879 pro cellistu Aloise Nerudu...
byla provedena poprvé 29. června 1879 s autorem u klavíru. Neruda ji zahrál ještě jednou v říjnu téhož roku, ale potom i tato skladba zcela zmizela
a objevila se až v roce 1925 ve Vídni...V roce 1879 byl Dvořák již zkušený a všeobecně uznávaný umělec, jehož skladby byly všude přijímány
a jehož tvorba byla veřejností sledována s velkým zájmem...Polonéza vznikla v těsném sousedství takových vynikajících skladeb,
jako je Česká suita, op. 39 a houslový koncert op. 53, který patří k nejryzejším projevům Dvořákova génia a nese také pečeť této šťastné tvůrčí pohody...
Čistě vnějším okolnostem vděčíme i za vznik dvou dalších Dvořákových skladeb pro violoncello.
Rondo g moll, které později dostalo opusové číslo 94, je skladba nevelkého rozsahu, ale to cennější po stránce umělecké,
Celé dílo je zahaleno v lehký opar smutku a je z něj možno vycítit tísnivý pocit, který se skladatel zmocňoval , kdykoliv přemýšlel o své budoucí cestě za oceán a o dlouhém odloučení od vlasti a všeho, co tolik miloval, a tento stín neklidu a nejistoty nedokáže rozptýlit ani živá a až furiantsky vitální střední část.
Druhá skladba, která dostala v úpravě pro violoncello a klavír konečný název Klid lesa, je sice více méně doslovnou transkripcí starší klavírní skladby, ale zároveň svébytným uměleckým dílem, které stojí kvalitativně výš, než jeho předloha. Půvabná hlavní melodie skladby vyzní ve smyčcovém nástroji skutečně daleko lépe, než na klavíru a její emocionální náboj se uplatní v celé šíři.
Úspěch obou drobných skladeb a inspirující přátelství s Hanušem Wihanem byly Dvořákovi podnětem k tomu, že se obíral myšlenkou na novou velkou kompozici pro violoncello...Tvůrčí záměr vykrystalizoval v kompozici Koncertu h mol pro violoncello a orchestr, op. 1094. Je to poslední skladba Dvořákova amerického pobytu, který dal světové kultuře tak vynikající díla jako je Novosvětská symfonie, smyčcový kvartet op. 96 F dur, smyčcový kvintet Es dur, op. 97, Biblické písně op. l 99 atd.
Jestliže Rondo g moll bylo inspirováno očekáváním dlouhé cesty a odloučením od vlasti a patří myšlenkově již ke skladbám amerického období, pak Koncert h moll je naopak
výrazem toužebného přání po návratu domů a zahajuje již vlastně novou etapu v Dvořákově tvorbě...k dílu se ještě po návratu vrátil, rozšířil podstatně jeho závěr a podtrhl ještě ideovou souvislost všech tří vět...dal těmi šedesáti takty nového závěru svého nejzpěvnějšího díla průchod pocitu neskonalého štěstí nad shledáním s vlastí, kterou mu nemohly nahradit žádné pocty a bohatství.
Jaroslav Holeček