Z komentáře k původnímu LP albu 11 0429 vydanému Pantonem v roce 1974:
JAN ZDENĚK BARTOŠ (*4.6.1908 - †1.6.1981)...od mládí studoval hudbu, jež se mu stala životní zálibou i posláním...Procestoval jako český muzikant hezký kus světa,...nakonec se vyplnil jeho dávný sen, když si v poměrně již zralém věku mohl dovolit studovat skladbu na pražské konzervatoři u O.Šína,..absolvoval 1943 u J, Křišky. Své bohaté životní zkušenosti dovedl využít opravdu všestranně, jako skladatel, houslista, dirigent i sbormistr...celé jeho tak rozsáhlé a do všech kompozičních oborů zasahující dílo nese pečeť jeho české muzikantské zemitosti, jeho praktických hráčských zkušeností, jeho nezdolné životní energie, pracovitosti a vytrvalosti.
Koncert pro housle a smyčcový orchestr z r. 1972 je velmi charakteristický pro autorův umělecký rukopis. Od prvních tónů sólového nástroje je dobře patrné, že jej komponoval skladatel, který je sám dobrý houslista. Part je opravdu skvěle napsán, což inspirovalo zřejmě i sólistku Evu Lustigovou k znamenitému, vervnímu a plně zaujatému výkonu...
FRANTIŠEK BARTOŠ (*13.6.1905 - †21.5.1973) studoval na pražské konzervatoři u K.B.Jiráka a J.Křičky, mistrovskou školu absolvoval u J.B Foerstra. Vedle kompozice se věnoval soustavné denní hudební kritice, vydávaje v ní tak kvalifikované a odpovědné svědectví o českém hudebním životě více než čtvrt století, že může být právem označován za hudební pendant F.X. Šaldy. Získal si také nesmírné zásluhy jako kritický editor díla Smetanova a Dvořákova … Byl mistrem komorního slohu, těžisko jeho rozsahem nevelkého, přísnou autokritikou vybraného díla tkví v komorní a písňové tvorbě.
Duo pro housle a violu, op. 13 z r. 1937 je pro svého autora velmi typické charakteristickou proporcí i syntézou dobových prvků neobarokních a neoklasicistních. Její barokní inspirace je spíše italská než bachovská, vivaldiovská či torreliovská, je to inspirace smavým leskem koncertantního stylu starých italských mistrů. Odtud virtuózní náročnost skladby, která není virtuozitou prázdného bombastu, ale koncertantnost moderně přetavená do vzrušivé barevnosti zvuku a opojné vířivosti rytmu. Je to "chvála nástrojů", skladba, z níž přímo vyzařuje radost ze hry a její životní potřeba....
Písňový cyklus "Černý"...zatanul skladateli na mysli pod dojmem večerů černošské poezie již v letech třicátých, nakonec jej však realizoval až v době těžké nemoci let 1958-9. Zhudebnění Hughesova textu je tak výstižné, že básníkův žalozpěv na vídu a těžký životní úděl vykořisťovaného černošského lidu promění přímo v dramaticky strhující hudební obraz. Avšak síla pravdivost výrazu dává tušit, že zde skladatel neméně zpíval i o sobě, os vé vlastní bolest a bídě těch let...