Z obalu původní EP desky (33 0382): Trio ve složení klavír, kontrabas a bicí nástroje je zřejmě nejfrekventovanější malou jazzovou formací všude na světě a tedy i u nás. O to těžší je pro každý takový soubor nalézt vlastní přístup a osobitou polohu v hustě zaplněné škále, z níž září uměni Duka Ellingtona, Arta Tatuma, Oscara Petersona, Errolla Garnera a řady dalších hvězd.
Jestliže si stejný instrumentář zvolilo i trio Karla Růžičky, má pro to jeho vedoucí logické zdůvodnění: "Všichni tři pracujeme společně jak v Tanečním (či Jazzovém) orchestru Čs. Rozhlasu, tak vJazz Celule Laca Decziho. I když oba tyto soubory mají svá odlišná zaměření - TOČR (i JOČR) hrají velkokapelová aranžmá, osmičlenná Celula zase především rockjazzové kompozice - jedná se v oboupřípadech o plně znějící soubory s průbojným zvukem žesťů. A tak klavírní trio nabízí zcela jiné možnosti jak realizovat naši touhu po jazzovém sebevyjádření: atmosféru moderního komorního jazzu, v němž všichni tři členové dostávají pokud možno stejnou příležitost k uplatnění nejen při doprovodu, ale i v sólových pasážích." Tato Růžičkova slova je pochopit nutno brát s jistým porozuměním pro objektivní možnosti sólistických funkcí každého ze tří používaných nástrojů.
Spolupráce všech tří hudebníků není nikterak nového data. Karel Růžička (nar. 2. Července 1940 v Praze) začínal v orchestru Ferdinanda Havlíka v divadle Semafor a od roku 1966 je členem TOČR. Petr Kořínek (nar. 21. Prosince 1943 v Brně) hrával původně také na klavír ve vlastní skupině i v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a kontrabasistou se stal trvale teprve v SHQ. Josef Vejvoda (nar. 13. Července 1945 ve Vraném n. Vlt.) účinkoval jako bubeník nejprve s Jazztetem Jiřího Stivína a v roce 1967 nastoupil do SHQ Karla Velebného. Tam se v poslední etapě této dnes už historické sestavy sešel nejen s Kořínkem, ale též pianistou Růžičkou.
Hlavním zaměstnavatelem všech tři je dnes - prostřednictvím TOČR a JOČŘ, kam v roce 1971 nastoupil společně i Kořínek a Vejvoda - rozhlas, nesporně skýtá organizační zjednodušení provozu tria. Hlavním motivem spolupráce těchto tří hudebníkůje však především jejich vzájemné porozumění při hře, které by je zřejmě svedlo dohromady i z různých pracovišť.
Repertoár tria tvoří téměř výhradně vlastní skladby jeho členů; autor je přináší na zkoušku pravidelně už rozepsány podle vlastních představ a pouze závěrečné úpravy se provádějí na místě při nácviku. Nejedná se tedy o běžnou hru improvizujících hudebníků podle momentální náladya dispozice či prostý doprovod připravených sól pianisty dvěma rytmiky. Pro nahrávací účely jsou však střídmě využity možnosti soudobé zvukové techniky obohacující paletu tria, především playback. Tenumožnil Petru Kořínkovi, aby ve skladbě Nebeské zvonky nahrál dodatečně smyčcem sólo na elektrifikovaný kontrabas, zatímco základní rytmus byl svěřen akustickému nástroji. Obdobně můžeme slyšet dvakrátesoučasně i Karla Růžičku na klavír a to ve skladbě Kluk jako buk: jeden nástroj obstarává doprovod, druhý pak přednáší téma a improvizované pasáže. (Podle původní koncepce měl hlavní sólo hrátKarel Růžička, který je absolventem konzervatoře na bicí nástroje, na vibrafon. Tento záměr však při nahrávání nebyl realizován a tak zůstal zachován základní zvuk pouhého tria.) Dodatečně byly také doplněny barevné efekty různých bicích nástrojů. (Sleeve-note Stanislav Titzl, 1981)