Z průvodního slova Michala Bystrova k tomuto dvojalbu: »Po určitý čas jsem poslouchal dobře míněné rady, co bych měl udělat, aby si někdo konečně všiml, že jsem taky muzikant. „Natoč ty své balady, jen hlas a dvanáctistrunka, to jsi přece ty,“ řekl jeden. „Vyhoď ty amatéry, sežeň si profíky, najmi si aranžéra a HLAVNĚ mu tam nehraj!“ hustil do mě druhý. „Třeba by mohl někdo nazpívat tvé písně,“ naznačil mi třetí krutou pravdu. „Smíchej to všecko, folk a blues a bigbít, a udělej THE BEST OF,“ byl rychle hotov pátý. Pokaždé jsem poděkoval, uvnitř jsem ale nic necítil. Až pak znenadání, ve víru krize identity, blesklo mi hlavou: vrátit se k prvním písním! Jenže byly blbé. V rozpuku mého postpubertálního grafomanství mezi patnáctým a pětadvacátým rokem vylíhlo se mi v palici tolik kravin, nedodělků, nepodarků a infantilních opovážlivostí, že bych mohl strávit zbytek života likvidací nepohodlných svědků, a přece bych neumlčel všechny, jimž jsem je tehdy ve své pýše vnutil. Existuje – uvažoval jsem – jediná cesta: vyvětrat kostlivce ve skříních, krapet jim napravit skelet a (když budu mít štěstí) dostat se tak zase k sobě. Zpátečkou vpřed...«