Z komentáře Jiřího Štilce k původnímu LP albu 01 0763 "Ivana Mixová Carmen" vydanému Pantonem v roce 1978 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:

Ze 75 rolí, jež vytvořila zasloužilá umělkyně IVANA MIXOVÁ na našich i evropských operních scénách, přináší její gramofonový portrét šest titulů v rozpětí od Mozartova Cherubína až po Bizetovu Carmen. Prvním místem takřka třicetileté operní dráhy pěvkyně byla Olomouc (1950-1953), poté působila v Ostravě (1953-1956) a roku 1956 se stala sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde vytvořila bezpočet postav české i světové operní tvorby. Za všechny připomeňme: Záviš, Radmila, Ježibaba, Varvara, Kabanicha, Cherubín, Dorabella, Oktavián, Klytaimnestra, Herodias, Amneris, Eboli, spolu s účastí při inscenacích operních novinek. Celé své vlastní já, „mon soi“ vložila ovšem Ivana Mixová do Bizetovy Carmen, s níž se uplatnila v Olomouci, Ostravě (2 inscenace), ve Státní opeře Berlín, v Hannoveru, Frankfurtu, Norimberku, Mnichově a v mnoha socialistických zemích. Právě sem, do tohoto jediného bodu směřovalo její snažení a nadání. Bizet jakoby chtěl svým jedinečným hudebním dramatem vzkřiknout „hle, člověk“ a představil jej "jaký je“, vtažený do konfliktů a zmocňující se jich. To – podle skladatelova vyznání – sřetězení – „…zlata, špíny, žluče a krve..“ učinilo středem dění pod žhnoucím sluncem Andalusie enfent terrible, jež uvedlo v době premiéry díla tzv. lepší společnost do stavu pohoršení a rozpaků. Lidská vášeň, láska, bolest a neřest nevyzněly nikdy v té ústřední kreaci Ivany Mixové jako sebezpytující alchymie dnešního člověka. Byl to naivní a vulkanický výbuch lidového dívčího typu bez jakýchkoli rysů mravní otrlosti. Carmen Ivany Mixové byla vždy ohněm, který rozdmychával žár životně smyslovou opravdovostí, svůdností i barevností, již umělkyně vdechovala postavě, nesoucí v sobě znak nutnosti a osudového určení. Jejich vykoupením mohla být jen horká vlastní krev. Carmen Ivany Mixové byla celým člověkem, živlem, jednajícím s mimořádnou vybaveností sil vnitřní energie a končícím tragicky. Byla ženou v pravém smyslu toho slova, s rozlehlou klávesnicí citů, tužeb a pudů, za něž zaplatila draho, jak poučuje staré úsloví: „Kdo mnoho objímá, málo svírá“. Duch přirozeného instinktu, dynamismus i šarm, jimiž vyjadřovala nejprudší bouře ženské bytosti – to byla ona první vrstva, první realita představitelského projevu i sdělení Ivany Mixové. Tím vším – krásou zjevu, jevištním půvabem, temperamentem a barvou hlasu – ji vybavila příroda. Víra ve společenské poslání umělce a zanícená práce ještě umocnily tyto předpoklady. Ivana Mixová zůstane natrvalo pojmem novodobých dějin Národního divadla v Praze a české hudební kultury.