S Chopinovým jménem si každý okamžitě vybaví klavírní skladby nadzemské krásy.

Méně již je známo, že Fryderyk Chopin (1. 3. 1810-17. 10. 1849) byl také jedním z prvních tvůrců národní hudby, který dal základní impuls nejen ke vzniku národních škol v devatenáctém století, ale podnítil i hnutí folklorismu v hudbě dvacátého století. Na mém CD se věnuji tomuto inspiračnímu zdroji jeho hudby.

Dne 21. 8. 1829 dorazil Chopin do Prahy za Václavem Hankou, tajným autorem Rukopisu královédvorského a zelenohorského, které polský skladatel velmi obdivoval. Hanka se Chopinovi a jeho přátelům, básníkovi Ignacy Maciejowskemu a houslovému virtuosovi Alfonsi Brandtovi, věnoval po celé tři dny a jako poděkování nejen za jeho milou pohostinnost, ale i za uchování starých bratrských písní obdržel tzv. Pražský mazurek G dur (Jakież kwiaty, NE 17). Jeho melodii na text Maciejowského vepsal Chopin po vzoru lidových nápěvů bez harmonického doprovodu do Hankovy kroniky hostů.

V roce 1830 vyšly Witwického Piosnki sielskie, které Chopin zhudebnil. Jednoduchým lidovým charakterem se vyznačují především písně Horování (Życzenie, NE (WN: Wydanie Narodowe 21,1829-30), mazurka kujavského charakteru s ritornelem v rytmu lidového tance oberek, dále smyslná mazurka Veselý život (NE 31, WN 32, Hulanka 1830), která se později s obměněným textem stala revoluční písní varšavských povstalců a zlidověla, a také píseň Čáry (Czary, WN 31, 1829-30), dumka s rovným metrem, typickým pro lidový tanec z jižního Polska, připomínající ukrajinský folklór.
Z modality selských zpěvů charakteru dumky, s jedinečnými rytmy krakoviaku, vychází píseň Posel (Poseł, WN 30, 1830-1831).
Píseň Kde jim dobře (Gdzie lubi, WN 22, 1829-30) se vyznačuje rozdílnými výrazovými kontrasty. Zprvu idylicky sentimentální melodii abruptně vystřídá skočná mazurka plná humoru. Strofická forma je uvolněná a harmonie obohacena chromatikou.

V písni Voják (Wojak, WN 34, 1830-31) rozvíjí Chopin melodii v schubertovském baladickém stylu. Zachytil zde bojovou náladu své doby v souvislosti s plánovaným ozbrojeným povstáním.
Ve stejné době se vrátil i ke své první písňové skice Pryč jdi mi z očí (Precz z moich oczu, WN 33) z roku 1827, na Mickiewiczovu báseň.

V roce 1831 se ve Vídni osamělý Chopin ke svým Polským písním opět vrací a přibývají další dvě: Smutná řeka (Smutna rzeka, WN 39, 1831), komponovaná na jeden z nejtragičtějších z Witwického textů, jež emocionálním nábojem překonala všechny Chopinovy předešlé písně,
připomínající svou archaickou, zpěvnou melancholickou melodií slovanské lidové písně a
vášnivá píseň Ženich (Narzeczony, WN 40, 1831) působící agresivněji, až sarkasticky, psaná v tanečním rytmu ukrajinské kolomyjky, baladického charakteru, komponovaná v přísně strofické formě.

Witwického cyklus Písní lidu litevského pak inspiroval Chopina k vytvoření snad jedné z jeho nejkrásnějších písní: Píseň litevská (Piosnka litewska, WN 38, 1830-31) v národním tónu, která v závěru kulminuje do rozverného krakoviaku. Zde se Chopinovi podařil již skoro psychologický portrét mladého děvčete.

Jako každým rokem v květnu, slavili i v roce 1836 polští emigranti, (ke kterým se Chopin v Paříži hrdě hlásil a také je finančně podporoval), výročí Polské ústavy. Při této příležitosti byly čteny i Piesni Janusza, sbírka prostonárodních básní Wincenty Pola, tematizující listopadové povstání, na kterou Chopin okamžitě improvizoval. Přítomný Chopinův přítel Fontana vyprávěl až o dvanácti písních, které takto spontánně vznikly. Zachovala se z nich bohužel jen jedna jediná: Zpěv ze záhrobí/ Listí opršívá (Leci liście z drzewa, NW 49) rapsodického charakteru, popisující tragickou situaci celé generace po porážce povstalců . Chopin zde použil prvky mazurky, krakoviaku, historické písně, balady a vojenské písně.

Rok 1836 byl pro něj rokem velkých osobních rozhodnutí. Požádal o ruku Marii Wodzinskou a věnoval jí dvě písně:
Zpívanou mazurku Moje holubička (Moja pieszczotka, NW 51) na Mickiewiczuv text, ve vznešeném jemném valčíkovém rytmu, tentokráte bez lidových motivů, kterou původně Chopin napsal pro její první interpretku, hraběnku Delfinu Potockou (v roce 1832) a píseň Prsten (Pierścień, WN 50, 1836) v lidovém stylu s jednoduchou melodií a s prvky tance kujoviak a oberek.

Ze začátku roku 1838 pochází typická ukrajinská dumka na text Witwického, idylická pastýřská píseň Vesna (Wiosna, NW 52), věnovaná Teofilovi Kwiatkowskému a Erykovi Jachowiczovi. Písně z té doby lze chápat jako výraz srdečného spojenectví s kruhem polských emigrantů v Paříži. Ve stejném roce se Chopin rozhodl také pro společný život s George Sand.

V roce 1840 vznikla jeho Dumka na text Bohdana Zaleskeho, inspirovaná ukrajinskou lidovou melodií a rok na to na vesnickém sídle George Sand v Nohant i veselá mazurka pro Chopinovu sestru Ludwiku Chopin-Jendrzejewiczovou Hezký chlapec (Śzliczny chłopiec, WN 54). Zaleski i zde zpracoval text ukrajinské lidové poezie.

Poslední písně spadají do Chopinova pozdního období, vyznačujícího se introspektivním charakterem. Hlavní formou je balada.
Píseň Není čeho třeba (Nie ma czego trzeba, WN 57) z roku 1845 vznikla na stejný text básníka Zaleského, jež použil Chopin již v roce 1840 u své písně Dumka a tématizuje opuštěnost a stesk po domově.
V podobném duchu se nese i harmonicky chudší, elegická píseň Dvojí skonání (Dwojaki koniec, WN 58, 1845).

Po rozchodu s George Sand v roce 1847 vznikla snad nejdramatičtější a nejoriginálnější Chopinova píseň Nápěv na text Zygmunta Krasińskeho (Z gór, gdzie dźwigali, WN 61), opírající se o biblický text, kterou Chopin interpretoval jako nářek polských emigrantů, toužících po návratu do vlasti.
Stesk po domově se zde mísí s předtuchou vlastní smrti a vědomím, že svou zemi již nikdy neuvidí.
Tuto poslední píseň vepsal Chopin do deníčku hraběnce Potocké s dodatkem: Nella miseria, opírající se o výrok z Dantovy Božské komedie:
„Není větší bolesti, než si v neštěstí vzpomínat na šťastné dny. “

Ve stejném roce píše domů, že ho něco stále nutí přehrávat a prozpěvovat si písně z varšavského nábřeží řeky Visly, které se Chopinovi vryly do paměti.
Rok na to se v dopise z Edinburku příteli W. Grzymalovi svěřuje se svým steskem po domově a své rodině a stěžuje si v něm také, že už si ani nepamatuje, jak se doma zpívalo a že zapomíná, kým vlastně sám je.
Vzpomínky na písně domoviny se staly nakonec měřítkem jeho vlastní tvůrčí síly.

Dne 7. 10. 1849 klidně prohlásil, že cítí počátek agonie, že se nebojí a je rád, že zůstal při plném vědomí a jen žádal, aby mu bylo po jeho smrti vyňato srdce a dopraveno do Polska.
Deset dní na to umírá.

Písně, jež byly jeho celoživotní inspirací a ke kterým přistupoval, skoro jako k hudebním idolu, považoval Chopin zcela za svou privátní záležitost.
Žádnou z nich nevydal ani veřejně neprovedl.
Zazněly zřejme jen v intimní atmosféře varšavských, drážďanských a francouzských salónů v podání jeho nejbližších: hraběnky Potocké, sestry Ludwiky či snoubenky Marie Wodzińské.

Chopin prý ve své poslední vůli dokonce požadoval, aby byly spolu s nedokončenými skladbami spáleny.
Dochovaly se jen díky Julianu Fontanovi, který z roztroušených manuskriptů po Chopinově smrti, se svolením jeho rodiny, sestavil publikaci, obsahující 16 písní, jež představil v roce 1859 široké veřejnosti. Současně byly vydány i u nakladatelství Gebether & Wolf ve Varšavě pod titulem Żbiór spiewów polskich a u Schlesingera v Berlíně pod titulem 16 Polnische Lieder.
Kvůli carské cenzuře nemohl Fontana vydat Píseň ze záhrobí (ta vyšla později v Berlíně)
a píseň z alba Delfiny Potocké Melodie.
Již dříve se Schumann ve svém hudebním časopise podivoval nad tím, jak revoluční vlastně Chopinovy písně jsou a přirovnával je ke „kanónům ponořeným do květin “.

Všechny písně byly vydány v polštině. Překlady do jiných jazyků (angličtiny, francouzčtiny) však ztratily na intimnosti a snad proto, jako i pro problémy s polskou výslovností, se jim zahraniční interpreti nevěnují. S větším úspěchem jsou ve světě interpretovány spíše v podobě klavírnich transkripcí. Franz Liszt jich upravil šest, jež doplnil hravými kadencemi.

Při nastudování jsme s Ivo Kahánkem vycházeli z národního vydání Jana Ekiera, vydaného ve Varšavě v roce 2008 a jen u písně Vesna a Veselý život jsme pro lepší textový spád zvolili Paderewskeho Edici XVII z roku 1951, v novém vydání z roku 2010.
Veliký dík náleží žáku Jana Ekiera, specialistovi na písňovou interpretaci na Bernské vysoké hudební škole, Prof. Tomaszovi Herbutovi, který se mnou trpělive trénoval polskou výslovnost.

Chopin psal písně v průběhu celého svého života, stávaly se mnohdy jeho bezděčnou intimní zpovědí. Podle Liszta mu je diktovala sama „Múza domoviny“. Jsou nádherným příkladem zvýšené schopnosti vnímání obsahů kolektivního podvědomí, jak se o ní vyjadřuje archetypová psychologie. Zaposlouchejme se tedy do Chopinova nitra, které bylo tolik spjato s jeho rodnou zemí.