Monique je jedinečná mnoha způsoby. Ve srovnání s ostatními písněmi, které jsme zatím vydali, tato neobsahuje jen kytary a piano, ale také trumpety. Věděli jsme, že je do písně přidáme, hned jak Barbora přinesla demo. Ale nejdřív jsme museli přijít na rytmus. Byl hrozně matoucí a vlastně mu dodnes úplně nerozumíme, ale funguje to – a to je to hlavní.
Když došlo na nahrávání, měli jsme představu o tom, co by měly trumpety hrát. Jenže nikdo z nás tu představu neumí převést do not, takže jsme trumpetistovi prostě zazpívali, co jsme chtěli, aby hrál. Tento první pokus nahrál náš kamarád Filip Flídr. Podruhé, když jsme šli nahrávat trumpety, vytvořili úžasný aranžmá dva kluci – Antonín Hošek a Jan Tošovský. A právě tahle verze se dostala do finální nahrávky. Celkově byla práce na Monique strašně zábavná a je to jedna z našich nejoblíbenějších skladeb.
Píseň je o ženské postavě jménem Monique. První sloka je o obdivování jejího vzhledu. Také ji v textu označujeme jako „Princeznu v autobuse“, což je odkaz na pohádku o Popelce. Chtěli jsme tím vyjádřit nevinnost té postavy.
Refrén je celkem snadno pochopitelný: „Co cítíš? Chceš mě?“ Jde ale o hravý tón. Není to o zoufalé touze po opětované náklonnosti, spíš o zvědavosti.
Bridge je část, kde se skladba stává o něco emotivnější. Začátek vás nutí tančit, ale pak se tempo zpomalí a my si pokládáme otázku: „Nebylo by to hezké, ty a já?“ Velkou sílu tomu dávají trioly, které hraje pozoun společně s pianem. A také Veroničiny úžasné doprovodné vokály, které otázku opakují.
Na tom, co se z téhle písně nakonec stalo, má zásluhu spousta lidí. Od prvního dema byla dlouhá cesta – pak se do práce zapojila celá kapela, proběhl celý proces nahrávání a nakonec skvělý mix od Fandy Brycha (BEAK Studio).