Z komentáře Iši Popelky k původnímu LP albu 1111 3369 "Bohuslav Martinů Klavírní trio č. 1 „Cinq pièces brèves, Klavírní trio č. 2, Klavírní kvartet" vydanému Supraphonem v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
1930-1942-1950: roky vzniku tří komorních opusů Bohuslava Martinů, jež přináší tato deska. Ty, jež jsou svázány s oběma krajními letopočty, už v Supraphonu vyšly před dvěma desítkami let, zato s KLAVÍRNÍM KVARTETEM (1942) se setkává český diskofil až nyní, třebaže skladba byla nahrávána v zahraničí nejméně už čtyřikrát a je pozoruhodná v několika směrech…O Klavírním kvartetu se mluví v německé literatuře jako o komorním Hauptwerku Martinů z válečných let. Přihlédneme-li k novým tónům a možnostem, jež Kvartet naznačil, pak to není nadsazené. Tím spíše, že krátce po Kvartetu začal Martinů komponovat 1. symfonii.
O PĚTI KRÁTKÝCH KUSECH (Klavírním triu č. 1) z roku 1930 se hovořívá jako o jednom z „neočekávaných“ děl svého autora. Snad trochu ukvapeně, tonálně uvolněné lineární vedení hlasů má své začátky v jeho komorní hudbě od poloviny 20. let. V Triu si ovšem Martinů počíná mnohem důsledněji a spolu s horizontálně pojatou nástrojovou sazbou zkouší (zatím jen ve skicách) rozvíjet hudební proud způsobem, který už odkazuje k hudbě baroka, ne k modelům přeneseným z hudebního klasicismu. Od této chvíle se datuje jeho umění pohybovat se stejně bezpečně v neobarokním jako neoklasickém terénu. Pět krátkých kusů samozřejmě není těžkopádná laboratoř, v níž se krátce poté vynořila concerti grossi zralých pařížských let, naopak, s výjimkou druhého čísla se zde všechno odehrává quasi scherzando, jako by se skladateli nechtělo ještě opustit trochu uličnickou lehkost „kapesního“ 3. smyčcového kvartetu, který komponoval o půl roku dříve. Ve srovnání s Klavírním kvartetem a Pěti krátkými kusy nemá třívěté KLAVÍRNÍ TRIO č. 2 d moll (1950) postavení impulsu. Patří spíše k tradicionální vrstvě neoklasicismu Martinů, podobně jako o dva roky dříve dokončený 3. klavírní koncert. Trio d moll přináší ovšem poutavou a ušlechtilou hudbu, přiměřenou vytříbenému rukopisu Mistra.
Uvážíme-li, kolik – i těch nejslavnějších – hudebních skladatelů napsalo díla pro komorní sestavu klavírního kvarteta, počínaje Mozartem a mladým Beethovenem a našimi současníky konče, překvapí, že jsme tak dlouho neměli ani jediný stabilní soubor, který by se systematicky věnoval provozování této bohaté a cenné komorní literatury. Tuto mezeru vyplnil až v roce 1964 pianista Emil Leichner, syn známého houslisty a zakladatele světově proslulého Českého noneta, tím, že založil KVARTETO BOHUSLAVA MARTINŮ. Sám byl po celou dobu jeho duší a garantem jeho vysoké umělecké úrovně, i když se hráči u pultů smyčcových nástrojů střídali. Díky jeho neutuchajícímu zápalu vyvíjí soubor – i když s určitými přestávkami – úctyhodnou činnost...