Josef Mysliveček (1737-1781)
Vedle řady velkých oper a oratorií se zdá být Myslivečkova tvorba symfonická a komorní okrajovou záležitostí, ale ve skutečnosti dnes právě tato část jeho uměleckého odkazu ožívá jako velmi zajímavá epizoda historie české klasické hudby, neboť se zde - mnohem více, než to bylo možné v italské opeře, svázané mnoha konvencemi - projevuje zdravý lidový základ Myslivečkovy hudební řeči. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že prostřednictvím těchto skladeb se česká písňová melodika dostala do hudby W. A. Mozarta, který si svého staršího českého kolegy velice vážil.

František Xaver Richter (1709-1789)
Chakteristickým rysem Richterova skladatelského profilu jsou výrazné pozůstatky barokního hudebního myšlení (záliba v kontrapunktu, časté používání sekvencí při hudební výstavbě větších ploch), které se organicky prolínají se zpěvnou homofonní melodikou mannheimské školy. Smyčcový kvartet C dur je první ze šestice, která vyšla tiskem v Paříži roku 1772. Zachované opisy - například v klášteře Osek u Duchcova - však naznačují, že se provozovaly i v orchestrálním obsazení jako divertimenta. Nejnovější výzkumy ukazují, že vznikly před rokem 1757, tedy v téže době jako první kvartet Josepha Haydna, který je všeobecně pokládán za stvořitele tohoto žánru komorní hudby. Uvážíme-li tuto skutečnost, musíme i F. X. Richerovi přiznat značné zásluhy o vývoj klasického kvartetního slohu. Kvartet C dur má totiž velmi vyspělou sazbu, v níž se ve zvuku výrazně uplatní i viola a violoncello, což hudbě dodává nejen zajímavé temnější zabarvení, ale ukazuje i na další vývoj smyčcového kvartetu směrem ke zrovnoprávnění všech čtyř hlasů.

František Vincenc Kramář-Krommer (1759-1831)
Těžiště Kramářovy tvorby leží - jak ostatně vyplývalo z jeho dvorních služebních povinností - v hudbě komorní. Jen smyčcových kvartetů napsal více než sto. Kvartetní sazbu ovládal virtuózně, ale někde je jeho technické mistrovství pláštíkem zahalujícím nepříliš hlubokou melodickou invenci. Nicméně ve svých nejlepších pracích, k nimž patří i kvartet Es dur ze šestice vydané v roce 1796 v Augsburgu jako op. 5, se řadí k velkým mistrům této formy. Je to ambiciózní skladba, kladoucí značné nároky na interprety. Svým charakterem je to sice stále tzv. užitková hudba, ale rozhodně již není určena diletantům, nýbrž spíše pro provedení v koncertní síni. Virtuózní prvky se objeví zejména v závěrečném vtipném rondu, kdežto pomalá věta je posmutnělá písnička, při opakování bohatě zdobená. Nejzávažnější je ovšem věta úvodní s rozsáhlým provedením působivými proměnami nálady i efektním využitím temného hlasu violy.

Pavel Vranický (1756-1808)
Smyčcových kvartetů napsal Pavel Vranický na šedesát - byl to v té době velice oblíbený druh komorní hudby a poptávka po nových skladbách byla ze všech stran veliká. Nedosahuje v nich výrazové hloubky Mozarta a Beethovena a neřešil v nich ani vážné osobní konflikty. Spíše chtěl pobavit a potěšit hráče i jejich posluchače a dokázal to učinit vtipně a duchaplně, takže jeho skladby zaujmou svým nehledaným půvabem i dnes. Kvartety psal, jak bylo tehdy běžné, po půltuctech. Kvartet C dur je pátý ze šestice, která vyšla pod opusovým číslem 16 v Paříži v roce 1793 a je typickým příkladem umění svého tvůrce i dobového vkusu.

Z původního komentáře Jaroslava Holečka