Z komentáře Milan Munclingera k původnímu LP albu 1111 2615 „C.Ph.E.Bach, W.F.Bach Sonáty“ vydanému v roce 1980 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
…Sonáta CARLA PHILIPPA EMANUELA BACHA byla původně komponována pro violu da gamba, dobový opis v archivu Královské konzervatoře v Bruselu počítá však v nástrojovém rozsahu s violou da braccio…Sonáta g moll (Wq.88) vznikla až v roce 1759, je dílem zjevně zralejším“ více než o uplatnění nástrojových vlastností jde skladateli zde o závažný obsah. Vzájemné vztahy tříhlasů jsou důsledně propracovány. Pregnantnost témat a kompoziční logika, která vládne v allegrových větách, připomínají spíše sloh skladatelova otce. Jen náhlé dynamické a výrazové kontrasty prozrazují řeč nové generace. Zato střední věta představuje ryzí výrazový styl berlínské školy s jeho deklamací, vzdechy a přeryvy; je to hudba neobyčejně osobitá, již bychom mohli podložit nějaká slova textu, citově zjitřeného a niterného. Jsou-li obě rychlé věty zakořeněny spíše v baroku, pak toto Larghetto míří již do budoucnosti, k hudebnímu jazyku pomalých vět Mozartových a Beethovenových.
Proti cílevědomě a soustavně pracujícímu Carlu Philippu Emanuelovi byl nejstarší z Bachových synů WILHELM FRIEDEMANN osobností plnou rozporů. Zdědil vpravdě geniální nadání a pod otcovým vedením si osvojil nejvyšší znalost hudebního umění – jak ve skladbě, tak ve hře na varhany. Působil v Drážďanech a v Halle, jeho další osudy, když opustil stálé zaměstnání a postupně životně i umělecky ztroskotával, až v osamění v roce 1784 v Berlíně zemřel, byly námětem mnoha dohadů a výkladů. Monografie Martina Falcka podrobila život i dílo W.F.Bacha svědomitému vědeckému zpracování a umožnila zhodnotit jeho skutečnou uměleckou velikost. Falck přináší také první seznam skladatelových děl. Z violových skladeb uvádí tři dueta, zde nahranou sonátu však ještě nezaznamenává. Byla poprvé zpřístupněna tiskem až roku 1946 z rukopisu uloženého v Kongresové knihovně ve Washingtonu, který obsahuje podle titulního nápisu „jedenáct trií Em.Bacha a tři tria Friedemanna Bacha“. V případě Sonáty c moll jde ovšem o trio stejného druhu jako u sonáty C.Ph.E.Bacha, tedy s obligátním cembalem; vedoucí part je určen pro violu altovou, tj. dnešního ladění a způsobu hry. Zvláštní půvab těchto sonát spočívá v tom, že dva nástroje tak rozličného charakteru a tvoření tónu (smyčcový a klávesový) přinášejí v dialogu stejné myšlenky. W.F.Bach však také dovede jejich rozdílnost využít a stylizovat každý z nich občas jinak, podle jeho technických a výrazových možností. To přináší momenty, stejně jako některé dynamické přednesové předpisy, které někdy budí až svévolný dojem – tím je tato hudba též blízká estetice berlínského kruhu skladatelů e jejich „afektové“ teorii. Také sled vět (pomalá, mírně rychlá, rychlá) odpovídá formálnímu schématu, tzv. berlínské sonáty“. Tím přicházíme též k dosud nevyjasněné otázce skutečného autorství této skladby. Německá státní knihovna totiž chová rukopis téhož díla (s názvem „Trio per il Cembalo obligato, Viola e Violoncello“) – jako autor však je uveden Johann Gottlieb Graun, který působil jako koncertní mistr v proslulé královské berlínské kapele (spolu s F.Bendou, J.J. Quantzem a C.Ph.E.Bachem) a patřil k vůdčím osobnostem této umělecké skupiny. Konfrontace barokních stylových prvků s moderním citově výrazovým slohem patří k charakteristice obou autorů – a tak musíme přenechat konečné slovo dalším poznatkům badatelů. Ať je však autorem Graun nebo W.F. Bach, v každém případě jde o vynikající a poutavou hudbu, s velikým výrazovým rozpětím – od vzrušeného patosu až po svérázný humor poslední věty – a se zvláštním osobitým napětím, která vzniká ze střetání tradiční kompoziční logiky s moderními momenty překvapení. Přinášejí tedy obě sonáty na této desce nejen poslech výborní hudby, nýbrž i náměty ke srovnání a sledování stylových proměn ze zajímavého údobí hudební historie mezi dvěma epochami – barokem a klasicismem….