České dechové kvinteto filharmoniků
Hudba Paula Hindemitha
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Jana Klusáka k původnímu LP albu DV 5854 "Hudba Paula Hindemitha" vydanému Supraphonem v roce 1962 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Jsme-li u mnoha tvůrců zvyklí, že od díla k dílu se jejich přístup k tvorbě mění, nepatří Paul Hindemith mezi takové autory. Nestaví se nikdy do postoje „věčného začátečníka“, má naopak požitek z opakování, je to brahmsovský mistr, znovu a znovu si žádající kdysi již dosažených rozkoší. Neopouští dobyté území, nepřestává se zajímat o úkoly, které již jednou sám rozřešil; hledá pro ně stále nové varianty. Jeho zdánlivá askeze nemá původ filosofický, je to jen nutný výběr toho materiálu, s kterým se lze nejlépe laskat. Neustálým tříbením jedné oblasti se však dospívá k mistrovskému podání, k myslitelné dokonalosti. To je jistě zjednodušující pohled na skladatele. Hindemith prošel hledačským obdobím velkých výbojů, ovšem rychle a jakoby náznakem. Přesto, že náš výběr komorní tvorby postihuje poměrně široké období (1922-1939), i v něm se jeví Hindemith spíš jako autor stálý než proměnlivý. MALÁ KOMORNÍ HUDBA PRO DECHOVÝ KVINTET (1922) patří do doby Hindemithových výbojů, ale vedle ostatních skladeb této periody působí spíše jako oddech a předzvěst budoucí stabilizace. Lze z nich vycítit i sklon dvacátých let ke grotesce a lehké travestii hudební minulosti; zde se trochu komicky deformujícím kukátkem dvacátého století díváme do prostředí galantních rokokových serenád. Pětivětá skladba je orámována v první i poslední části pochody, jako tomu bývá ve staré hudbě tohoto druhu. Druhá věta je neodolatelná valčíková parodie, třetí zastupuje živel pomalý a čtvrtá je kratinký živý úvod k závěrečnému pochodu v „loveckých“ triolách. Struktura všech vět (s výjimkou čtvrté, kterou tvoří pouze několik taktů) je třídílná; většinou jsou založeny na jediné hudební myšlence, která je někdy sice vystřídána druhým tématem, to však nikterak zásadně nekontrastuje s dosavadním hudebním děním. Základní polohou skladby je prostota, lehkost a vzdušná průzračnost. Hindemithovo myšlení má některé znaky hudebního baroka: zálibu v lineárním vedení hlasů a v jednoduché formě. Pojetí sonátové formy v II. SONÁTĚ PRO VARHANY (1937) je pojetí předklasické: expozice tu neznamená protiklad dvou kontrastních témat; vládnoucí myšlenka je vždy jedna. Sonátové provedení pak pracuje s tímto jediným tématem tak, že je transponuje do stále nových tónin a vystřídává pokaždé jinou mezivětou nezávažného charakteru. Není to způsob rondový, jak by se mohlo na prvý pohled zdát; výrazná „hlava“ tématu, upozorňující na sebe vždy v novém kontextu, ukazuje spíš na stavební princip fugový, ovládající u Hindemitha pole i ve formách, které fugami nejsou. To platí hlavně pro úvodní věty obou sonát a také pro druhou (pomalou) část varhanní sonáty s tím, že nekonfliktnost je tu ještě důslednější…Třívětý rozvrh SONÁTY PRO TRUBKU A KLAVÍR (1939) je podobný jako v sonátě harfové.
PAUL HINDEMITH (16. listopadu 1895 Hanau – 28. prosince 1963)
Diskuze k albu