Různí interpreti
Prague Spring Festival Gold Edition Vol. IV
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Česká filharmonie. ×
Podobné tituly
Informace o albu
Ve čtvrtém setkání nad vzácnými archivními nahrávkami významných koncertů mezinárodního festivalu Pražské jaro nás čeká hudba Gustava Mahlera, Benjamina Brittena, Antonína Dvořáka a Richarda Strausse, jak ji uložily do podvědomí posluchačů významné osobnosti světové hudby - dirigenti Sir John Barbirolli, Sir Charles Mackerras, Carlo Maria Giulini a Bernard Haitink.
Protože se na festivalu objevovali opakovaně a setkávali jsme se s nimi i v dalších koncertech mimo festival, jejich jména jsou v České republice známá a každý jejich nový návrat byl srdečně vítán. Jejich ještě úplnější obraz, v nejednom případě možná přesvědčivější, přinášejí vynikající nahrávky na komerčních nosičích. Jejich prezentace však není účelem této edice. Ta nabízí vzácné živé snímky z festivalových koncertů Pražského jara, doposud na deskách nepublikované, pořízené vesměs Českým rozhlasem.
Jedním z řady jmen vzácných hostů Pražského jara je dirigent Sir John Barbirolli (1899–1970). U nás se jeho jméno stalo velkým pojmem zvláště díky zdařilé – v naší republice první – nahrávce Franckovy Symfonie d moll (Supraphon 1963). Na festivalu Pražské jaro však poprvé vystoupil už dříve – v roce 1960.
Televizní přenos koncertu České filharmonie 24. 6. již tehdy představil tohoto světového dirigenta s pozoruhodnou kariérou a charismatem a vzbudil tak první velký ohlas v českém hudebním prostředí. Velkou roli sehrál dirigentův hluboký ponor do hudebního toku s využitím všech detailů, jež nabízí mistrovská partitura. Upřednostnil sílu hudebního sdělení před efektním využitím zvukové nabídky, zvláště v 1. větě a v závěru díla. V jednom večeru dokázal odlišit tři různé světy – vedle Mahlerovy symfonie uvedl svou vlastní Alžbětinskou suitu a Koncert pro dva klavíry a orchestr od Jana Ladislava Dusíka (se sólisty Františkem Maxiánem st. a Janem Panenkou). Ve světě byl znám už z let válečných. Původně vystupoval jako violoncellista, avšak od roku 1943 až do své smrti působil v šéfovské funkci The Hallé Orchestra v Manchesteru a zásadně přispěl k záchraně tohoto skvělého tělesa, které bojovalo o přežití. Vystupoval ale také s dalšími světovými orchestry (například s filharmoniky z Berlína a Vídně či s londýnskými orchestry). S nimi rovněž hojně natáčel gramofonové desky. Škoda, že kvůli předčasné smrti se nemohly uskutečnit i další plánované nahrávky u Supraphonu (mimo jiné i této Mahlerovy symfonie). V ní Barbirolliho zastoupil – velmi zdařile – tehdejší šéfdirigent Karel Ančerl.
Už svou 1. symfonií, původně nepřesně označovanou titulem Titán (ten později skladatel sám odstranil), vstoupil Gustav Mahler (1860–1911) mezi největší symfoniky hudební historie. Tematicky těžil ze svých Písní potulného tovaryše, jedná se však o velké, zvukově a invenčně bohaté dílo se všemi parametry největších romantických partitur. Vzniklo v letech 1887–1888 a Mahler je několikrát pozměnil, než došlo k definitivní podobě. Mahlerova 1. symfonie je jedinou skladbou tohoto alba, jejímž interpretem je Česká filharmonie.
S Variacemi na téma Franka Bridge od Benjamina Brittena (1913–1976) přijel v roce 1966 do Prahy Anglický komorní orchestr. Bylo to jediné hostování tohoto výjimečného tělesa, jež se ve svém oboru už od počátku své historie (1960, ale tradice sahají až do konce čtyřicátých let) stalo vzorem a inspirací pro ostatní kolektivy tohoto zaměření ve světě. Jeho prvním patronem byl Benjamin Britten, pozdějším dnešní anglický král Karel III. Za pultem orchestru, který řadu desetiletí patří k nejvytíženějším tělesům v oblasti zahraničních zájezdů a natáčení desek, se střídali nejvýznamnější dirigenti a instrumentalisté (Raymond Leppard, Colin Davis, Daniel Barenboim, Jeffrey Tate ad.). V onom roce 1966 vystoupil Anglický komorní orchestr v Praze na dvou koncertech.
První dirigoval jeho tehdejší umělecký šéf Daniel Barenboim, druhý častý host orchestru Sir Charles Mackerras. Ten v příštích letech opakovanými hostováními u českých orchestrů přispěl k obohacení české interpretační tradice. V určitém období byl dokonce stálým hostujícím dirigentem České filharmonie, s níž natočil základní český repertoár, zvláště pak Janáčka a Martinů.
Variace na téma Franka Bridge se u nás tehdy hrály poměrně často, byť mnohem populárnější byly – zvláště díky svým edukativním možnostem – Variace a fuga na téma Henryho Purcella (známější pod názvem Průvodce mladého člověka orchestrem). Ovšem hostování Anglického komorního orchestru s Variacemi na téma Franka Bridge překonalo veškerá očekávání. Mackerrasovo pojetí zdůraznilo zvláště dokonalou a strhující rytmickou a tempovou stránku a rovněž citlivá zvuková odstínění jednotlivých částí. Provedení tepe vitalitou a zaujme hned od počátku energickým nasazením. Frank Bridge (1879–1941) byl Brittenovým učitelem a celoživotním rádcem. Právě k jeho poctě složil Britten v roce 1937 variace na jeho téma (je vyňato z Bridgeových Tří idyl). Partitura dokonale využívá možnosti smyčcového ansámblu. Velkou slávu přinesl skladbě Herbert von Karajan, který si ji oblíbil hned při její premiéře v roce 1937 v Salcburku. Na svých koncertech ji často uváděl.
Pražské návštěvy Carla Marii Giuliniho (1914–2005) byly vždy velkým svátkem nejen díky jeho charismatické umělecké osobnosti, ale i díky účasti předních světových těles, s nimiž přijížděl. Do kroniky Pražského jara se zapsal i závěrečným koncertem festivalu s Beethovenovou 9. symfonií v roce 1977. Už od válečných let patřil k předním světovým dirigentům. Dodnes jsou vzpomínány jeho šéfovské posty v Los Angeles, u Vídeňských symfoniků a hostování u dalších špičkových orchestrů v Evropě a USA. Natočil dlouhou řadu gramofonových desek a CD, především u firem Deutsche Grammophon a EMI.
Sedmou symfonii Antonína Dvořáka (1841–1904) uvedl na Pražském jaru dokonce dvakrát – v roce 1968 s New Philharmonia Orchestra z Londýna a v roce 1975 s Vídeňskými symfoniky, druhým orchestrálním tělesem této hudební metropole. K Dvořákovi měl Carlo Maria Giulini zvláště blízký vztah. Ve svém repertoáru měl všechny tři jeho vrcholné symfonie, uváděl ale i jeho další díla. Jako velkému milovníkovi Johannesa Brahmse (Brahmsova Čtvrtá symfonie byla jeho nejčastěji uváděným dílem vůbec – provedl ji 180×) byla Giulinimu obzvláště blízká Dvořákova Sedmá symfonie. Skladatel ji komponoval v roce 1884 na objednávku londýnské Filharmonické společnosti. Její celkový charakter, poněkud jiný, než je tomu o jiných Dvořákových děl, oproštěný od vlivů slovanských inspirací, přesně splnil původní požadavek – vytvořit dílo kosmopolitního charakteru, které osloví posluchače na celém světě. Brahmsovský charakter je patrný i z provedení v roce 1977, které je zachyceno v tomto dvojalbu. Pro leckteré zahraniční umělce bývá mnohdy problematická 3. věta (s proměnlivým rytmem, příznačným pro české písně a tance). Vídeňské symfoniky dokázal Giulini i v tomto směru dovést k naprosté dokonalosti a přesvědčivosti.
Zařazením záznamu symfonické básně Richarda Strausse (1864–1949) Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra) se ocitáme na festivalovém koncertě v roce 1980, druhém z dvojice večerů orchestru Concertgebouw z Amsterodamu s jeho šéfem Bernardem Haitinkem. Byla to už v pořadí jeho třetí návštěva Prahy v této konstelaci. Po nich v průběhu let ještě následovaly další, ale ty už byly s pozdějším šéfem Riccardem Chaillym.
Nizozemský dirigent Bernard Haitink (1929–2021) byl už v dobách pražských návštěv osobností celosvětového významu. Hostoval prakticky u všech nejlepších orchestrů, natočil (nejčastěji pro společnost Philips) bezpočet vynikajících snímků, například komplety symfonií Mahlera, Brahmse a Brucknera a řadu operních nahrávek. Jeho nejvýznamnější érou je mnohaleté působení v čele orchestru Concertgebouw, ale i Královské opery (Covent Garden) a Londýnského filharmonického orchestru. V závěru své umělecké dráhy často hostoval u Lucernského festivalového orchestru.
Provedení Straussova Zarathustry vzbudilo velký ohlas. Toto dílo nebylo v Praze pravidelně prováděno, avšak mělo velkou popularitu svou vlastní hudbou, jež jen vzdáleně koresponduje s původním filozofickým dílem Friedricha Nietzscheho. Navíc je velkým štěstím, že se pražským rozhlasovým technikům podařilo vytvořit nahrávku, jež vedle Haitinkovy umělecké výpovědi obstojí i z hlediska technického záznamu.
Diskuze k albu