Michaela Zajmi, Lukáš Zeman, Pavel Voráček
Mélodies
Podobné tituly
Informace o albu
Dva vrcholné písňové cykly pro baryton a mezzosoprán na texty Písní staré Číny z pera Josefa Páleníčka jsou na tomto CD prezentovány ve světové premiéře. Jsme rádi, že díky spolupráci s Českým rozhlasem můžeme tento výjimečný repertoár opět uvést do povědomí posluchačů a odborné veřejnosti.
V PRŮBĚHU 19. STOLETÍ ZAZNAMENALA PÍSEŇ DVĚ OBDOBÍ JEDINEČNÉHO ROZKVĚTU, a to ve dvou významných a vzájemně spíše izolovaných kulturních oblastech. První bylo období německé "lied", které zahájil Franz Schubert a v němž pokračovali Robert Schumann, Johannes Brahms, Hugo Wolf nebo Richard Strauss. Lied se zrodila z idealizace přírody v básních raného romantismu a také z obnoveného zájmu o lidovou poezii. Souvisela s probouzejícím se národním uvědoměním.
Co do formy a účinku je francouzská mélodie, která vznikla po prusko-francouzské válce jako protějšek německých lieder, zcela odlišná. Tato malá, intimní forma byla pěstována zejména pro zasvěcené publikum a mimo Francii zůstala až na pár výjimek málo známá. Půvab francouzské mélodie není - zvlášť pro posluchače z jiné jazykové oblasti - snadno uchopitelný. Zatímco většinou jednoduchá strofická forma německých lieder a jejich melodie připomínající lidový nápěv působily přesvědčivě a bezprostředně, přitažlivost francouzských mélodies je mnohem subtilnějšího rázu. Vnímavý posluchač ale ocení vytříbenost, jemnost a sladkost jejich účinku.
U obou těchto forem se skladatelé pokoušeli naplnit jiné požadavky, jen tak lze vysvětlit slova Clauda Debussyho, který prohlásil, že Schubertovy písně jsou jako "suché květiny, mrtvé fotografie". Jean-Jacques Rousseau ve svém Dictionnaire de Musique z roku 1767 podává podivuhodně výstižnou definici francouzské písně (pod heslem romance). Z ní se jako průvodní slovo tohoto alba hodí citovat následující: "Dobře napsaná romance není vůbec nápadná, a proto není zpočátku dojemná; ale každý verš přidává něco k účinku toho předchozího, zájem nenápadně roste, až je člověk někdy dojat k slzám, aniž by dokázal definovat kouzlo, které tento účinek vyvolalo. Vše, co je potřeba k přednesu romance, je zřetelný a přesný hlas, který jasně artikuluje a zpívá bez afektu."
Tato doporučení encyklopedisty Rousseaua nepřestávají platit ani ve století následujícím, kdy zastihujeme francouzskou píseň stále ve skvělé formě. Žánr zažívá úžasnou popularitu a vydavatelé chrlí stále nové svazky děl od populárních skladatelů. Většina této produkce - určená zejména amatérům a poloprofesionálním zpěvákům vystupujícím v salonech
- by dnes asi neobstála, ale naštěstí jsou zde autoři jako Hector Berlioz, Franz Liszt (který představil ve Francii dílo Schubertovo), Edouard Lalo a později Claude Debussy nebo Gabriel Fauré. To už se ovšem dostáváme do období po roce 1870, označovaného jako Třetí republika. Rozmach všech druhů umění počínaje malířstvím přes literaturu, divadlo až po hudbu je nevídaný. Paříž se stává hlavním městem kultury a metropolí vyhledávanou avantgardními umělci z celého světa. Skladatelé pod dojmem mnoha - též mimoevropských - vlivů tvoří nové zvukové a harmonické světy.
Estetika těchto písní vychází z pověstného francouzského vkusu: zdůrazňuje se vždy půvab a krása, nikoliv expresivnost a nápadná ornamentika. Množí se pojednání o správném přednesu - role interpreta získává na významu. Rady zpěvákům se neomezují jen na správné dýchání a péči o hlas, ale také na přirozený výraz tváře a zdůrazňují nutnost dobrého porozumění textu.
Básník, který svými texty nejvíce ovlivnil Debussyho a Faurého generaci, byl symbolistní autor Paul Verlaine. Znamenal pro ně totéž, co Heinrich Heine pro Schumanna a Wolfa. Jeho verše fascinují svou procítěností, fantazií, zachycením prchavého okamžiku, nedořečeností - přitom sází na jednoduchost. A to vše je charakteristické i pro hudbu, kterou inspiroval. "Základním úkolem je zmenšit vzdálenost mezi pocitem a jeho vyjádřením," hlásal Verlaine. Stejnou myšlenku najdeme i u Debussyho: "Kolik je toho třeba potlačit a ořezat, abychom se dostali k obnaženému tělu pocitu."
Výsledkem této snahy je intimní spojení slova a hudby, spojení smyslovosti, půvabu a jednoduchosti, charakteristické pro největší francouzské umění.
Gabriel Fauré (1877-1962) začal už jako student vystupovat ve šlechtických salonech. Byl skvělým pianistou, ale příčila se mu efektní virtuozita lisztovského typu, stejně jako jej neoslovovala italská opera. Mezi sólisty, které doprovázel, byla jeho oblíbenou zpěvačka Emma Bardac, později též múza a manželka Clauda Debussyho. V dopise svému mecenáši
Fauré napsal o svých písních: "Sním o tom, že je uslyším v podání dokonalých pěvců, ale nevím o nikom z profesionálů. To amatéři rozumějí mé hudbě nejlépe a dovedou ji interpretovat."
Poeme d'un jour z roku 1878 na slova Charlese Grandmougina je Faurého první písňový cyklus (autograf nese opusové číslo 17). Je to sled tří skladeb s romantickým nádechem popisujících počátek milostného vztahu, vášeň a rozchod. Podobný námět vylíčil Robert Schumann ve svém cyklu Láska a život ženy, tam šlo ovšem o období celého roku a lásku na
život a na smrt - zde jsme na minimální ploše tří písní a jediného dne svědky prchavého vzplanutí. Taková ostatně nebyla Faurému vzdálená a člověk je v pokušení spatřovat v tomto triptychu autobiografický prvek.
Také Claude Debussy (1862-1918) si zakládal na čistotě a jednoduchosti, které nejsou nijak v protikladu k opulentnosti jeho harmonických barev. Současníci vzpomínají, že jeho hra měla vždy řád a přesný rytmus. Ty také Debussy vyžadoval od zpěváků. Jeho hudba nepostrádá vřelost a vášeň, ale nikdy v jejich krajní podobě, považované za příliš vulgární. Tři písně na slova Paula Verlaina z roku 1891 tematizují prostředí moře, lesa a krajiny nabité symboly a tajemstvím. Všechny tyto motivy (a také zvony a flétny) se prolínají také Debussyho pozdějším dílem klavírním, orchestrálním a operním. Ve schopnosti evokovat hudbou vizuální dojmy nemůže Debussymu nikdo konkurovat.
Po přelomu století vznikl cyklus Alberta Roussela (1869-1937) na slova dalšího básníka francouzského symbolismu Henriho de Régniera Quatre poemes op. 3. Skladateli se podařilo vyjádřit latentní touhu se snovou náladou obsaženou v textu. V č. 3, Zahradě smáčené deštěm, nelze nevzpomenout na klavírní skladbu Zahrady v dešti Clauda Debussyho zrozené ve stejné době.
Premiéra Histoires naturelles Maurice Ravela (1875-1937) v roce 1907 způsobila v koncertní síni poprask a následné diskuse na stránkách tisku. Důvodem byla nejen volba textu - krátkých útvarů Julese Renarda ze sbírky Povídky z přírody vydané předchozího roku, ale také neobvyklý přístup k jejich zhudebnění. "Přímý a čistý jazyk a skrytá hluboká poetičnost těchto básní v próze mě lákaly dlouho. Text mého autora vyžadoval zvláštní druh hudební deklamace, blízce spjatý s modulacemi francouzštiny," vyjádřil se skladatel. V jeho zhudebnění poznáváme geniálního malíře klavírních barev a nálad. Historky různých stvoření (Páv, Cvrček, Labuť, Ledňáček, Perlička), které vynesly "lovci obrazů" Renardovi
Goncourtovu cenu, jsou podány s péčí o srozumitelnost textu a s láskyplnou vážností odpovídající textové předloze.
V kontextu francouzských písní není nepřípadné uvést díla českého autora Josefa Páleníčka (1914-1991), i když vznikla až dlouho poté, co měl možnost osobně se seznámit s kulturou Paříže. Klavírista, pedagog a skladatel, zakladatel Smetanova (později Českého) tria Josef Páleníček se shodou náhod narodil na území Bosny a Hercegoviny. Studoval v Olomouci,
poté na pražské konzervatoři a současně získal také diplom na právech. Díky stipendiu mohl v letech 1936-1938 navštěvovat pařížskou École normale de la musique, kde byli jeho pedagogy Albert Roussel v kompozici a Alfred Cortot na klavír. Také přátelství s Bohuslavem Martinů, zde započaté a trvající až do smrti skladatele v roce 1959, Páleníčka po stránce skladatelské ovlivnilo.
Ve dvacátých a později třicátých letech 20. století zaznamenáváme na Západě zvýšenou vlnu zájmu o Čínu a čínskou kulturu. I v Československu vycházela překladová literatura s čínskou tematikou. Do tohoto proudu vstoupil literát, překladatel a redaktor Bohumil Mathesius svými parafrázemi čínské lyriky. Jeho Zpěvy staré Číny zaznamenaly senzační ohlas. První svazek tohoto názvu (předtím již publikoval podobnou ohlasovou sbírku Černá věž a zelený džbán) vyšel roku 1939 a další vydání následovala v rychlém sledu. Básně s tematikou přírodního koloběhu, založené na detailním pozorování a náladových momentkách, byly v letech války vítaným únikem od reality. Hudebně na tyto dodnes živé skvosty reagovala asi desítka českých skladatelů, mezi nimi Pavel Haas, Václav Dobiáš, Ilja Hurník a také Josef Páleníček.
Ve svém cyklu na slova čínské poezie pro soprán Páleníček nenabízí posluchači útěšnou milostnou lyriku: jeho zhudebnění jsou znepokojivá, leckde až burcující jako v písni Perly a růže, která kulminuje do protiválečného apelu. Podobného ražení je Měsíc nad My Laj; zde autor reaguje na zprávu o otřesném a dnes těžko pochopitelném masakru na civilistech
během vietnamské války v roce 1969. Skladatel spoléhá na sílu slova a text Josefa Kainara doprovází úspornými dvojhmaty a ostinátním basem, které - kdyby nešlo o disonance - by mohly navozovat dojem prosté lidové písně či dokonce ukolébavky.
Čtyři písně pro baryton mají charakter připomínající přímočarost lidových písní; dojem posiluje jejich tonální ukotvenost a opakování veršů. Cyklus je dramaturgicky vygradován od epického Verbíře ze Šihao přes furiantskou Zab kohouta, lyrickou Volavku stříbrnou až po rytmicky pregnantní a ve výrazu bujarou závěrečnou pijáckou píseň Tři kumpáni.
Diskuze k albu