Komentář k původnímu albu SUPRAPHONu (kat.číslo 1 13 0985) z roku 1971:
Patří k nejvýraznějším a nejlepším československým skupinám. Mají svůj osobitý repertoár, vytvořili si vlastní charakteristický zvuk a mohou se pochlubit i tím, že si získali zájem a přízeň poměrně velice širokého okruhu posluchačů. Prosadili se, jejich kvality oceňují i přední hudební odborníci. A co víc - dokázali to v obdivuhodně krátkém čase.
Historie brněnské skuiny The Progress Organization není dlouhá. Začíná na přelomu osmašedesátého roku. Tehdy se dva dobří, zkušení a uznávaní hudebníci - sólový kytarista populární skupiny Synkopy 61 Pavel Váně a bubeník neméně oblíbených Atlantis Zdeněk Kluka - domluvili, že založí vlastní soubor. Záměrem se natajili - pochlubili se jím mnoha kamarádům a dva z nich zaujal natolik, že se okamžitě rozhodli zakladatele následovat. Byli to baskytarista Emanuel Sidiridis a varhaník a saxofonista Jan Sochor. Vytvořili dobrou muzikantskou partu, která měla společné přání - všichni čtyři se chtěli věnovat především interpretaci instrumentálně a vokálně náročných skladeb. Sympatické bylo, že nezůstali jen u pouhého přání. Neotáleli, okamžitě se dali do budování repertoáru a po několika týdnech práce a zkoušek se představili brněnskému obecenstvu.
Nestává se často, aby nový soubor už po několika prvních vystoupeních získal tak výborné jméno, jaké si vydobyli Progress Organization. Ozvaly se sice hlasy připomínající a vytýkající - hovořily o tom, že se repertoár skuiny snad až příliš opírá a inspiruje u skladeb souborů Vanilla Fudge či Gream - ale Progressoři, jak se jim mezi brněnskými fanoušky říkává, nabídli i své vlastní věci.
U převzatých pak vymýšleli nová aranžmá. Vedle bubeníka Zdeňka Kluky, který je pro Progress Organization skutečnou autorskou osobností, se jako skladatelé začali uplatňovat i ostatní členové skupiny. Skladby, které Progress Organization nahráli a nazpívali na tuto svoji první dlouhohrající profilovou desku, jejich autorské schopností plně dokazují.
Progress Organization se stali brněnskou špičkou. A nejen brněnskou. Přesvědčili posluchače i z ostatních míst republiky - ať již na prvním ročníku Slovenského beatového festivalu v Bratislavě nebo na čtvrtém ročníku jazzuniversiády v Českých Budějovicích. Zde také získali zaslouženou odměnu: v kategorii beatových souborů jim porota přiznala druhé místo; hned za vynikajícím Collegiem bratislavského varhaníka Mariána Vargy.
Všechny skladby z repertoáru Progress Organization mají výborně zvládnutou kompozici. Hudebníci se v ní plně uplatňují jako instrumentalisté i jako zpěváci.
V československé beatové hudbě není druhý soubor, který by využíval možnosti vícehlasých vokálů lépe, než to dokáží Progressoři.
Progress Organization jsou v naší populární hudbě skutečným pojmem. Připočteme-li ke kvalitám hudebním i kvality technické, které jsou pro tituly série Supraphon - Čs. hifi-klub samozřejmostí, nemůže být o celkovém výsledku pochyb. První album skupiny The Progress Organization je tedy posluchačským zážitkem, je opravdovou lahůdkou.
Pavel Bartík

Tato hudba je nová, silná a trvanlivá. Má duši, je bez hysterie. Je především hudbou autorů, zpěváků a instrumentalistů - nepatří k výtvorům nahrávacích inženýrů. A pokud v ní je něco se studiových fines splývá to s celkovou náladou.
Ivan Vyskočil napsal knížku povídek, kterou nazval Vždyť přece létat je tak snadné. Celá první strana této desky - snad s výjimkou lehké pohody Ikarovy - jakoby chtělo tomuto tvrzení oponovat: Jak nesnadné je létat, ale jak právě proto člověk touží po volném vzduchu.
Introdukce - z prostinkého, jakoby z kousku snu vytrženého varhanního motivu se rozjíždí kosmický hřmot kytar a bicích, aby v závěru zase ustoupil hře varhan. Tentokrát ale motiv zůstává nedokončen - příběhy o pradávné lidské touze se otevírají...
Jako Hélios - v řeckém bájesloví byl Helios bohem slunce, který jezdil po nebi se čtyřspřežím... Píseň zpěvem nese roztouženou melodii: "Křídla tak mít a lítat výš, než koule sluneční."
Má v sobě nadoblačno chlapeckých přání a napětí dlouhého zápasu. Patří k nejhezčím z celého alba.
Ikaros - podle báje chtěl ba voskových křídlech uniknout z vězení; vzlétl však moc blízko ke slunci, vosk se rozehřál a on se zřítil do moře. Lidstvo se zhlédlo v té nejkrásnější - stoupavé - části letu. A píseň také. Dýchá smírem a slunnou vyrovnaností (zejména u závěrečné kytary) připomíná beatlesovské album Abbe Road.
Strom - dramatická píseň; od lyrického začátku přechází k vypjatému zpěvu: "Zoufalý byl jeho pád". Vyprávěcí formu podmalovává spousta nejrůznějších hudebních nápadů a nálad.
Argonaut - vypráví se, že loď Argo s padesáti hrdiny, plujícími k břehům Černého moře za zlatým rounem, byla povznesena ke hvězdám... První - rytmická, stylově jednoduše zpívaná - část jen plavce pozoruje: druhá, umocněná sborovým zpěvem, zaplavuje nadějí, že "ten věčný proud zbaví pout."
Ptáčník - "Krmíval ptáky jedem a kamením, v kapse měl peří a z noční mlhy síť." Smutek, zloba a osudovost ptáčníka nalézá výraz v hudbě i ve vynikajícím projevu Emanuela Sideridise.
We can work it out - Sideridis sice připomíná Joe Cockera (a to je čest), ale nekopíruje. Má tónů plná ústa, cítí styl a umí vystupňovat napětí. Nahrávka je pozoruhodná především svojí celistvostí.
Time - nad mohutnou rytmickou stavbou hezky vyznívá prostá melodie a jemný, bezprostřední zpěv Pavla Váněho. To, že i tato skladba ukazuje, jak skupina buduje každou píseň jinak a bez schémat není třeba zdůrazňovat.
I Feel Free - druhá a poslední zahraniční půjčka. Sólový vokál patří Zdeňku Klukovi.

Lovely Day - radost z příchodu očekávaného báječného dne proniká všemi obraty písně a vrcholí v takřka hymnicky vznešeném závěru. (Vedle celkového dojmu obdivuje i dokonalý zvuk žesťů, za nějž by se nemuseli stydět ani Blood, Sweat and Tears.)
Good bye - slavnostní hudba dozněla, je čas k obyčejnému komediantskému loučení se skládáním stanů a se zapřaháním koní do maringotek. Velký buben bije a flétny s hoboji opakují melodii krásnou a melancholickou jako z němého filmu.
Jiří Černý