Mnozí tvrdí a já s nimi také souhlasím, že jakékoli umělecké dílo musí mluvit jen za sebe. Nepotřebuje výklad ani komentář. Hudba člověka buď chytne a v katarzi povznese, anebo to není dobrá muzika. Nezáleží ani na momentálním rozpoložení skladatele, nebo interpreta, ani na podmínkách, za jakých dílo vznikalo, ani na náladách nebo situacích hráčů. V momentě vzniku díla jdou jeho autoři stranou a hudba si pak už žije vlastním životem.
Moje osobní zkušenost ale mluví jinak. Odjakživa jsem se pídil po tom, jak ke stvoření té krásy vlastně došlo, jak kdo s kým rezonuje, jaké byly vztahy v kapele, kdo s kým souzní i názorově a jaká diskuse provázela třeba mix té či oné skladby. Někdy jsem to vycítil už při poslechu, jindy mi to potvrdila biografie muzikanta. Zkrátka: obraz se mi doplnil i o vjemy, které nejsou z nahrávky slyšet a já ještě víc ocenil to lidské vzepětí v improvizaci i v atmosféře celé věci.
A tak jsem si na svých posledních CD/LP předsevzal, že se taky pokusím rozkrýt něco, co není na desce slyšet, ale co by mohlo uspokojit posluchačovu zvědavost. Tady je několik poznámek k procesu vzniku Amuletu.
Jazz Q je po CD/LP Talisman v konzolidované formě. Kapela snad jako jediná u nás i ve střední Evropě hraje koncertní instrumentální jazzrock (i když nevylučuji, že Zdeněk Fišer přijde v budoucnu i se zpívanými věcmi). Za zmínku stojí, že nové album není již skladatelsky homogenní jako alba minulá a že k pestrosti kolekce přispěli všichni členové kapely.
Koronavirová krize, která v podstatě zastavila všechno živé hraní, působila paradoxně blahodárně na klid i pocit dostatku času pro práci ve studiu. Při zkoušení se také nekonalo obvyklé spílání skladateli, co za paralýzu to sepsal, a ještě špatně do not zaznamenal. Ani běžné rozčarování z poslechu čerstvě nahraného materiálu nebralo sebevědomí muzikantům. Naopak, nahrávky se po pár dnech zdály být docela poslouchatelné. Ne snad bezchybné (od toho je všemocný zvukař, aby drobnosti opravil), ale plné síly a energie.
Po nahrávání a výběru snímků je dobré si od natočené muziky pár týdnů odpočinout. To umožní se po čase vrátit, přistoupit k nahrané muzice s nadhledem a odstupem a znovu zapnout kritický rozum i cit. Jak někde napsal George Martin, slavný producent Beatles, je žádoucí se nenechat unést možnostmi do volných stop ještě něco nahrát; naopak je záhodno ubírat z natočeného až "na dřeň" a tak zjistit, kde leží síla, slabost, nebo podstata hudební myšlenky.
To všechno se také stalo, mix byl podroben zdrcující kritice všech muzikantů a vy teď máte před sebou naše nové album.
Tetralog trochu připomíná coltraneovské modální kvartové hraní v superpozičních harmoniích s krásným kytarovým sólem. Hammondy jen dotvrzují historickou paralelu.
Jinohraní začíná wah-wah vampem nad jednoduchou harmonií piana. Refrén pak klesá v průzračných harmoniích Hammondů. Vše v kolébavém rytmu daném kvákající kytarou.
Serendipity je Olivierem Messiaenem ovlivněná harmonická balada podaná zejména Přemkovou baskytarou. Chybějí jí obvyklé jazzové kvintové harmonické progrese i závěrečné kadence a použité funkce spolu nijak logicky nesouvisejí. Navíc Serendipity znamená šťastnou náhodu.
Santanovské Silokřivky názvem i harmonií připomínají titulní Siločáry z našeho minulého alba. Tady vládnou obvyklá harmonické klišé, která posluchač už dávno slyšel a ví co má v sólech očekávat. To doufám také od Zdeňka i ode mne s chutí dostane!
Amulet uvádí správně nakreslená Zdeňkova kytara logicky ztrácející na intenzitě až do Přemkova klidného sóla. Verze jsou přehledné, refrény pak mahavishnovsky harmonicky rozpadlé do zmenšené stupnice a propadající se basové linky.
Mlhavé ráno je vyložená pohodovka napsaná Zdeňkem a již v minulosti jím hraná. Disponuje líbivými harmoniemi jakoby srostlými s jeho srdcem i kytarou, která tam spolu s Přemkovou baskytarou hraje prim. Elektrické piano jen tmelí skoro akustické zvuky obou kytar.
Mezi námi je Přemkův skladatelský i sólistický majstrštyk. Je neuvěřitelné kolik témbrů, od flažoletů až po spodní prázdné struny, může basová kytara zahrát ve vražedném tempu a dvakrát přes sebe. Dlouho jsem nemohl pochopit základní tektoniku krátké skladby, a tak tam jen s potěšením sekunduji…
Filipova Hit It byla myšlená pro všechny čtyři sólisty, dobře se hraje a má logickou harmonii. Nese i znaky průzračnosti tak potřebné při psaní pro Filipův bigband, kde také původně spatřila světlo světa.
Toulky je poklidná a logicky napsaná věc respektující všechny diatonické postupy. Z monotónního rytmu ho ale ke konci vytrhává Filipovo expresivní bubnování, které postupně válcuje všechnu pohodu a ústí do fade outu.
Amalgam je komponován na jednoduché sekvenci stejně postavených akordů. Po tématu se ale celá věc obrací do sól v double timu. Poslední téma se opět vrací k původnímu rytmu.
Klevety se jeví jako nepřehledná 10/4 skladba tvrdě frázovaná clavinetem D6. Ale nenechte se zmást. Odmyslíme-li si neobvyklé metrum, jsou Klevety vlastně zakukleným desetitaktovým blues, na které se hraje v bluesové stupnici.
Veselý tříčtvrteční Jarmark je pouťová hřmotnější melodie používající v klávesách zvuk silně ovlivněný jarmareční frkačkou.
Rytmožrout je věrný svému názvu a často i nepravidelně střídá 3/4 a 4/4 takt. V konci hraje Filip do fade outu sólo respektující všechny nepravidelnosti rytmu.
V dobré tradici mých desek předznamenávala poslední skladba jednoho alba první skladbu alba dalšího. Takže - co bude příště?
Martin Kratochvíl