Z komentáře Olgy Vítové k původnímu LP albu 1110 2635 "Antonín Rejcha, Jan Václav Hugo Voříšek Symfonie" vydanému Supraphonem v roce 1980 v koprodukci s firmou EMI Records Ltd. a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Jedním ze skladatelů českého původu, který výrazně obohatil evropské hudební dění na přelomu 18. a 19. stol. a zejména v první třetině stol. 19., byl ANTONÍN REJCHA 1770-1836)...orchestrální díla nejsou hlavním oborem Rejchovy tvorby. Vedle rozsáhlého počtu skladeb komorních vytvořil jen několik ouvertur, 4 symfonie a několik nástrojových koncertů. Přesto jsou tyto skladby svědectvím jeho osobitého kompozičního přístupu a talentu. Symfonie Es dur op. 41 je jeho prvním dílem této formy, vznikla v Paříži v letech 1799-1802. Jak napovídají léta v vzniku, je symfonie průsečíkem tradic vyspělého hudebního klasicismu a některých postupně klíčících prvků romantismu, v nichž lze také spatřovat inspirace tvorbou Beethovenovou...Osobité postavení ve vývoji české hudby zaujímá J. V. H. VOŘÍŠEK (1791-1825). Přesto, že jeho životní cesta byla krátká, dosáhl poměrně značného věhlasu dobrého hudebníka a skladatele; v české hudební historii bývá považován za spojovací článek mezi českou hudbou klasicistní a tvorbou Smetanovou...Z Voříškova díla jsou známy klavírní skladby (impromptus, rapsódie), píseň Nevinnost a především Symfonie D dur, jejíž autograf nese datum 21.1.1821; symfonie byla nalezena po Voříškově smrti s označením Symfonie č. 1...Na symfonii není důležitý formový průběh jednotlivých vět; její cena je především v naprosto novém vnitřním náboji, který zhodnocuje vyzrálým způsobem impulsy Beethovenovy a Schubertovy. Zdálo by se, že Voříšek vycházel z tvorby obou těchto mistrů. Můžeme-li to vystopovat v díle L. van Beethovena, je tomu zcela naopak u děl F. Schuberta. Ten byl o šest let mladší, mnohá svá díla psal pod vlivem Voříškovým (impromptus); konečně jeho symfonie nebyly v té době většinou ještě provedeny, takže je Voříšek mohl stěží znát. Přesto ve Voříškově díle najdeme dokonale zvládnutý raně-romantický či vrcholně klasicistní výraz a barevnou představivost. Už tu není tradiční galantnost menuetu, ale síla impulsívního scherza; vstupní i finální věta mají dramatický tah, volná věta pak zaujme hlubokým zamyšlením..