Z komentáře Stanislava Titzle k původnímu LP albu 1115 3110 "Classic Jazz Collegium Ellingtonia" vydanému v roce 1983 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
O Ellingtonovi se traduje, že je vypravěčem povídek, přičemž nerozhoduje, trvají-li tři nebo třicet minut. Všechny tyto povídky však vyprávějí o osudech amerických černochů, jejichž zaníceným kronikářem Ellington byl. Jeho zájem patřil především největšímu černošskému městu na světě - newyorskému Harlemu: tam se Duke dopracoval svých úspěchů, s jeho prostředím splynul a hluboce se do něho zamiloval. Ale nebyl to jen Harlem, který Ellingtonovi poskytoval skladatelské podněty - byl to i každodenní život potomků nedobrovolných černých přistěhovalců z Afriky do Nového světa, událostí v jejich boji za plná občanská práva, byla to i historie jazzu, ale třeba také citáty ze Shakespeara...Nikdo se už nedozví, kolik skladeb Ellington skutečně napsal: on sám si žádné seznamy nevedl a velkou péči nevěnoval ani hotovým záznamům. Jeho ideálem nebylo komponovat pro budoucnost pokolení, ale právě naopak - těšilo ho, když jeho hudba dobře zněla už tehdy, kdy vznikla. Avšak ani ve svých nejodvážnějších výbojích se Ellington nevzdal živné půdy jazzu, a tak jeho tvorbu soustavně prostupují názvuky blues - nejednou už v názvu, ale hlavně v náladě, obsahu a především pak ve výsledném dojmu z každé drobné skladbičky či rozsáhlého programního díla....Zatímco interpretace Ellingtonových programních děl zůstane už asi navždy výhradní doménou jeho orchestru, kratší instrumentální skladby a především melodické "hity" se dočkaly nespočetných úprav a variací. Do repertoárové pokladnice raného Ellingtonova orchestru nedávno sáhli také hudebníci pražského Classic Jazz Collegia, kapely, která existuje od roku 1975 a díky četným zájezdům, má v řadě evropských zemí své stálé publikum. Podle jejich přesvědčení tvorba Ellingtona a jeho nejbližších spolupracovníků z let 1927 - 1933 je komprimátem toho nejlepšího, co na přelomu dvacátých a třicátých let v jazzu vzniklo. Při přebírání těchto skladeb však aranžéři CJC nepostupovali nikterak pietně a vycházeli z poněkud odlišného obsazení i pojetí Classic Jazz Collegia: i tak se však občas stalo, že po marných pokusech o nový přístup se nakonec pokorně vrátili k původnímu Ellingtonovu zvuku - prostě proto, že byl ideální. Důležitou barevnou změnu však představuje tuba, která je nejen platným členem melodické sekce CJC v tutti chorusech. (a kterou Ellington nepoužíval), ale která se na nových instrumentacích podílí i vlastními sóly, např. v Mood Indigo, kde přednáší modifikaci původního klarinetového sóla Barneyho Bigarda. V souladu s historickými záznamy Ellingtonových skladeb je i zařazení akordeonu ve skladbě Double Check Stomp, na který pohostinsky hraje Sláva Kunst. A ta zatímco první dvě alba Classic Jazz Collegia soustředila pozornost posluchačů především na výkony hostujících sólistů Wild Bill Davisona a Ralpha Suttona, Ellingtonia představuje hold největší skladatelské osobnosti celé dosavadní jazzové historie. Tou totiž Duke Ellington bezesporu byl.