Z komentáře původního alba 1 10 1638 Supraphonu vydaného v roce 1975:
Proč dodnes nebyla opereta "zardoušena jako škodlivé zvíře", jak to navrhoval Emile Zola, pochopíte i z těchto šesti předeher, z nichž dvě méně známé se těm čtyřem slavnějším blíží svou hodnotou. Kdyby města měla své hymny, těžko by Paříž hledala příhodnější než kankán z Orfea z podsvětí (1858), v předehře nádherně uvedený kantilénou Orfeova zpěvu Eurydice. Tak se dokázal s grácií, espritem i sarkasmem města sžít a vyjádřit jej syn židovského kantora z Kolína nad Rýnem, který sem přišel na konzervatoř až ve čtrnácti letech; z Jakuba se stal Jacquesem Offenbachem (1819/1880), klasikem žánru, který ještě sám nazýval komická opera (opera bouffe).
Ze šestnácti operet Johanna Strausse (1825/1899), krále vídeňského valčíku a optimistického protipólu wagnerovské severoněmecké pochmurnosti, jistě stojí nejvýš Netopýr (1874), kterého dvacet let po úvodních šestnácti reprízách vzkřísil svým nastudováním slavný Gustav Mahler. Rok nato napsal sedmdesátiletý Strauss svou předposlední operetu, Mařinku vonnou (Waldmeister). Po úspěšné premiéře s vídeňskou hvězdou Alexandrem Girardim a jeho nepostradatelným kloboučkem "girarďákem" byla brzy zapomenuta, s výjimkou chytlavého valčíku Trou-schau-wem! Teprve časový odstup ukazuje jiskru, kterou Strauss rozsvítil příběh, laděný ne tak zcela komicky, jak by se z ústřední záměny dvou lektvarů - mařinky vonné a lipového čaje - zdálo.
Víc než čtyři opery, dva balety, jedna symfonie a kriticko-publicistická činnost proslavila profesora vídeňské konzervatoře Richarda Heubergera (1850/1914). Ples v opeře (Der Opernball, 1898), dílo spíš okouzlené operetní vídeňskou tradicí než usilující o výboj, ale snad právě proto autorovo nejbezprostřednější a nejcelistvější.
Původem Belgičan, narozený v dalmatském Splitu, jinak od mládí Vídeňák, Francesco Ezechiele Cavaliere Suppé-Demell (1819/1895), spojil tradici německých lidových zpěvoher (singspiel) a offenbachovské operety. Krásná Galathea (1865) jako v kostce charakterizuje Suppého životní proměny: publiku zde vyhověl tradiční jednoaktovou fraškou a pouhými čtyřmi osobami, zato v předehře si s motivickým materiálem jednotlivých čísel zabásnil po hlasu svého srdce, vzletně a bravurně, jak se na všestranného autora mše, rekviem a 51 her slušelo.
Po dvou neúspěšných operách složil maďarský absolvent pražské konzervatoře Franz Lehár (1870/1948), jemuž sám Antonín Dvořák poradil zanechat houslí a komponovat, poprvé operetu Vídeňské paničky (Wiener Frouen, 1902). Před vídeňskou premiérou, v níž hlavní roli klavírního učitele Nechledila zpíval tehdy už padesátiletý Girardi, se k d ílu téměř nehlásil: stejně prý se zas jen bude mluvit o Girardim. Nicméně Vídeňské paničky založily pozdější slávu dědice a dovršitele straussovské operetní tradice. A zatímco na tehdejší pochodový šlágr (Nechledilmarsch) sotva kdo vzpomene, předehra patří ke klasickému odkazu vídeňské operety, který se v prvních letech tohoto století uzavřel a postoupil místo novým hudebně jevištním žánrům.
Jiří Černý