Z komentáře LP alba 8110 0066 vydaného Pantonem v roce 1978:
Osobnost Otakara Ostrčila (1879-1935) má ve vývoji české hudební kultury dvacátého století dvojí význam: pro širokou veřejnost je znám především Ostrčilův nedocenitelný přínos organizátorský, koncepční, dramaturgický a dirigentský, který vnesl do činnosti opery Národního divadla v Praze jako její dlouholetý šéf (v letech 1930-1935), když po plných 15 let nekompromisně, s nesmírnou uvědomělou občanskou i uměleckou odvahou - a s dosud ještě nikým neopakovatelným úspěchem - bojoval cílevědomě o to, aby se na naší první scéně dostalo adekvátního zastoupení a prvotřídního provedení významným skladbám všech předních českých autorů, zejména ovšem operním dílům Smetanovým a Fibichovým, a na straně druhé prosazoval do repertoáru nepopiratelné, ale tehdy zcela nové hodnoty soudobé tvorby světové (například operu Vojcek Albana Berga); hudební historie oceňuje zase zcela mimořádnou zásluhu Ostrčilovu o tvůrčí rozvoj české hudby v meziválečném období, uznávajíc především skutečnost, že Ostrčil v oboru cyklické symfonické skladby v tvořivé koncepci i v jejím vlastním skladatelském naplnění o celou řadu předběhl svou dobu a v objektivizaci osobních pohledů na realitu předznamenal dílo třeba Igora Stravinského i dalších velikánů světové hudby dvacátého století. Snad proto zůstával skladatelský odkaz Ostrčilův, v němž má tak významné místo osobitě utvářená kompikovaná polyfonní práce, až dosud poněkud stranou zájmu dramaturgů symfonických orchestrů - snad proto je pro běžného návštěvníka symfonických večerů ještě stále Ostrčilovo dílo čímsi sice velmi
zajímavým, poslechu sdělně srozumitelným, ale nikoliv grální součástí "denního" repertoáru.....
Petar Zapletal