"Tu noc, kdy přišel na svět Syn člověka, před 1968 roky, stařec asi dvacetiletý nebo osmdesátiletý, položil hlavu do dalní a plakal. Protože ho pozorovala nová tvář, protože byl hnán do nového prostoru, protože nic nechápal".
Tímto obrazem vstupujeme do Provisoria, jediného Ursinyho alba zpívaného anglicky, prvního z jedenácti, která tento zpěvák, skladatel, textař, kytarista a filmový dokumentarista stihl ve svém sadmačtyřicetiletém životě vydat.
Dežo Ursini byl v někdejším československém rocku pojmem od okamžiku, kdy se jako sedmnáctiletý objevil v bratislavské čtveřici Beatmen, střižené podle Beatles, nicméně osobitější, než bylo v roce 1965 zvykem.
Ursinyho pověst svátečního hudebníka - zřídkavostí koncertů i jejich působivostí - posílilo o dva roky trio Soulmen, rozvíjející vliv londýnských Cream, a po ještě delší odmlce i sestava, kterou textař Juraj Lihosit prorocky nazval Provisorium:
po úspěchu na třetím beatovém festivalu v pražské Lucerně v roce 1971 nevydržela ani rok. Ursinyho albový debut nahrávalo v červnu 1972 už jiné Provisorium.
Jeho složení bylo zdánlivě nesourodé. Začínajcící mladičký producent Hynek Žalčík totiž k hloubavému Ursinymu a jeho bratislavskému kolegovi, klávesistovi Jarovi Filipovi, připojil rockově přímočarý rytmický tandem z Mišíkova Flamenga, baskytaristu Vladimíra Gumu Kulhánka a bubeníka Ernouše Dědka Šedivého. Mezi hostujícími hudebníky zasedli mj. rockový saxonista a flétnista Jan Kubík a přední český hobojista Jiří Kaniak.
Přestože se poprvé sešli tři dny před natáčením (impulzivní Ernouš se na skicu, kterou mu Ursiny poslal předem, ani nepodíval), za deset dní nahráli album, jež dalo naší hudbě nová, vyšší měřítka.
"Slovo progres je samo o sobě ošemetný termín," komentoval svou cestu Ursiny. "Hancock, Corea, Weather Report mohou být progresívní, ale vycházet z toho v našich podmínkách?...Uznávám, že člověka to nemůže neovlivnit, ale vždy mi byla bližší
cesta, nezávislá na tom, co hýbě světem."
Takovou "vlastní cestou", počínaje náročnou rozsáhlostí skladeb a konče stratosféricky bloudivými melodiemi, se po Ursinym později vydali i Bittová, Andrtová či Jablkoň; krátce každý, kdo se nebál stanout stranou od ohlušujícího showbusinessového davu.
Sám Dežo Ursiny z ní nikdy neuhnul, ať už skládal hudbu k filmovým dokumentům (Jakubiskův Bubeník Červeného kříže), k muzikálům (nejslavnější Neberte nám princeznu), nebo sám jako dramaturg či režisér tyto dokumenty vytvářel.
Celovečerní O rakovině a naději (1991) byl jeho posledním. Posloucháme-li dnes Ursinyho Provisorium jako ti, kteří mohou otevřít knihu o tomto výjimečném člověku na kterékoli stránce, vidíme, kolik talentu, lidskosti a moudrosti dokázal vložit čtyřiadvacetiletý mládenec z bratislavského korza už do své albové prvotiny, a to právě v začátku tzv. normalizace, kdy byly znejistěny všechny hodnoty včetně uměleckých.
Jiří Černý, 1995