Antonín Hyksa (viola), Josef Hála (klavír), Milan Šlechta (varhany)
Česká moderní hudba pro violu. Bořkovec, Jirák, Krejčí
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Miloše Pokory k původnímu LP albu 0 11 0428 "Česká moderní hudba pro violu. Bořkovec, Jirák, Krejčí" vydanému v Supraphonu v roce 1968 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Přesně uprostřed vertikálního prostoru, shora ohraničeného melodickou linkou a zdola basem, podpírajícím smyčcový čtyřhlas, v samotném středu harmonie (J.S.Bach), plní viola svou důležitou funkci - dokreslovat plastičnosti akordů a plnost harmonie. Historie tohoto nástroje, plná stavebně konstrukčních změn (hlavně ve velikostech), odpovídá trvajícím tendencím k vylepšování jeho slabšího, lehce nazálního zvuku a snahám o zrovnoprávnění violy jako sólového nástroje s "klasickými" houslemi nebo violoncellem. Definitivní oblibu zajistil dnešní viole teprve romantismus, jenž ji zaměřil k dramatickým a programním účelům. Moderní hudba prvé poloviny 20. století přistupuje k tomuto nástroji ze dvou základních pozic: Jednak vyhovuje její syrový zvuk poválečným antiromantickým tendencím oprostit se od všeho nasládlého sentimentu, jednak "poněkud hrubá a plochá" barva struny "c" ladí dobře s moderním expresívním výrazem technického světa...
PAVEL BOŘKOVEC (*1894) dokončil svou "Sonátu pro sólovou violu" v roce 1932, v té životní etapě, kdy vrcholil jeho konstruktivismus, v němž dospěl k velkému mistrovství...Celkový výraz kompozice je cudný (i když je velmi virtuózního charakteru) a je v plné shodě s principy konstruktivismu jako reakce na citovou přebujelost a programní vnějškovost posledních romantiků. Stěží si zde můžeme představit nástroj jiného zvuku než má viola. Lze oprávněně doufat, že Bořkovcova "Sonáta pro sólovou violu" vstoupí do violové literatury po bok slavné sonáty Hindemithovy.
Výboje české poválečné moderny dvacátých a třicátých let neovládly pouze melodicko-harmonickou linii hudebního myšlení (funkční disonance, nové pochopení přejímaných nápěvů, čtvrttónové ladění atd.) a vytvářely nové formální a žánrové kompoziční útvary. "Sonátu pro violu a klavír, op. 26", komponoval KAREL BOLESLAV JIRÁK v roce 1925...Sonáta vyniká zvukovou barevností, pro niž je zde zvláště typické používání kvartových akordů...Zbývající dvě skladby, nahrané na této desce, pocházejí z období po II. světové válce. Veškeré střetávající se různorodé směry a proudy moderního umění byly jakoby na chvíli sjednoceny otřesnými zážitky válečných let. Věnoval-li proto roku 19465 K.B.Jirák (těsně před svým trvalým odchodem do USA)"Smuteční hudbu pro violu a varhany" památce Jana Heřmana, bude nutno hledat inspirační zdroje i v otřesných válečných zážitcích...Spojení violy a varhan podtrhuje tragičnost výrazu. Jiný žánr je reprezentován "Dvěma starořeckými zpěvy" (z roku 1950) MIROSLAVA KREJČÍHO (1891-1964). Zhmotňuje v nich moderním způsobem představu antického duchovna a vybírá si k tomu dvě z osmi vzácných v jednohlasé notaci zachovaných památek řecké hudby: Seikilovu píseň a Pindarovu ódu. Oba řecké nápěvy jsou citlivě harmonizovány a monumentalizovány klavírním doprovodem. Jsou transformací starořeckého zpěvu do temného, neurčitého a tajemně krásného zvuku violy...
Diskuze k albu