Z komentáře Adolfa Kroupy k původnímu LP albu 1 18 1483 "Guillaume Apollinaire Pásmo" vydanému Supraphonem v roce 1974 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
..."Veliký Guillaume, bez kterého by nebylo poezie dvacátého století a jehož díla mají pro poezii takový význam jako pro život lidstva objevení parního stroje a elektřiny" (V.Nezval)...dlouho sdílel tulácký život s matkou Olgou de Kostrowitzkou, která provázela mecenášského přítele, pohybovala se kolem heren a marně doufala, že zbohatne. Když mu bylo devatenáct, dostala se rodina - zcela bez prostředků - do Paříže. Dělal námezdního spisovatele pochybnému fejetonistovi, spolupracoval na knize profesora tance a dobrého chování a konečně, v květnu 1901, se dostal jako soukromý učitel francouzštiny do šlechtické rodiny, která žila v zámečku Neu-Glück v Porýní. Krajina a její lidé si ho podmanili. Četl německé romantiky, psal básně; něco málo z nich mu vyšlo. Dal se na pouť do Kolína nad Rýnem, do Berlína, do Drážďan a v roce 1902 se dostal do Prahy. Povídka Pražský chodec a desítka veršů v Pásmu svědčí o jeho okouzlení. Přes Vídeň se vrátil do Neu-Glücku a v srpnu do Paříže. Uchytil se v bance, pronikl do časopisů a revuí a získal přátele: Forta, Jarryho, Jacoba, Cendrarse, Picassa, Bracqua, Matisse, Chagalla, Légera, Celníka Rousseaua. Byl všude, kde se něco nového rodilo, inspiroval a nechával se inspirovat. Zakládal avantgardní revue, podepisoval manifesty, vydatně pomáhal prosazovat kubismus...Apollinairova poezie se napájí ze studánek i kalužin, je u něho "rovnost poetického i prozaického". Stačí mu výjev z ulice, útržek rozhovoru, vzruší ho věci obyčejné i velkolepé, ohyzdnost i krása. Inspiruje se autory proslulými i obskurními, příběhy z řecké a středověké mytologie, lidovými písněmi a pohádkami. Stále ho fascinovala budoucnost. Věřil, že rozmach technické civilizace přinese lidem netušenou krásu: "Básník je ten, kdo objevuje nové radosti." Je objevitelem pásma, mnohotématické básně založené na volném proudu vědomí a básní-rozhovorů, je obroditelem kaligramu a tvůrcem nového básnického jazyka, v němž splývá jazyk hovorový s jazykem psaným. Je však i básníkem vidoucím, věšteckým. Cožpak se člověku neotevřela "oblast vesmírna", o níž mluví, neodhalily se "nové světy, které se objevují na každé křižovatce hmoty", neuskutečňuje kybernetika jeho vidinu:"Ó, kdyby čas dal, aby stroje konečně začly přemýšlet"? Nikde mimo Francii neměla Apollinairova osobnost tak velký ohlas jako u nás. "Význam Apollinairův pro českou poezii," bylo napsáno, "netkví jenom v tom, že jeho forma velké polytematické básně našla u nás vynikající následovníky. Jde spíš o to, že právě v Čechách se vedle Francie nejmocněji vžil onen apollinairovský básnický postoj, záležící v důvěře ve velké osvobození člověka a anticipující ten polidštěný budoucí svět v opojených verších." Je tím míněn zejména český poetismus a hlavně Nezval. Avšak Apollinairovu pečeť lze zjistit i na nejedné sbírce slovenských básníků, především Novomeském, který z lásky k Apollinairovi vyznal slovy: "Pro mne to bylo opravdu zjevení - velkolepá poezie, velkolepá tím, že poetizovala neobyčejnou řečí obyčejné věci, obyčejný život obyčejných lidí." Každý národ má své vlastní "dějiny světové literatury: a ze zahraničních básníků si volí především ty, kteří jsou mu blízcí, které má rád. V tom smyslu je Guillaume Apollinaire už dávno a trvale naším.

GUILLAUME APOLLINAIRE (*26. srpna 1880 - †9. listopadu 1918)