„Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli.“ Giovanni Boccaccio

Klasická sbírka příběhů z dob florentského moru, které přežily svou dobu. Nad strastmi renesančního člověka vítězí naděje, důvtip a láska.

Urozená společnost sedmi paní a tří pánů se před morovou nákazou uchýlí na venkovské sídlo nedaleko Florencie. Aby unikli nudě a smutku vypráví si navzájem během deseti dní stovku žertovných, naučných, sladkobolných i košilatých historek, které přežily svou dobu. Jedno z nejslavnějších děl italské renesance ukazuje, že lidská povaha se od 14. století příliš nezměnila. Nad zmatky a strastmi renesančního člověka nakonec vítězí naděje, důvtip a samozřejmě láska, která někdy nabývá nečekaných podob.

Giovanni Boccaccio (1313–1375)
Italský renesanční spisovatel, autor lyrických básní, novel a románů, zakladatel italské umělecké prózy. Narodil jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Zde začal také studovat práva a díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. Ideálem se pro něj stala králova nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegie o paní Fiamettě (Elegia di Madonna Fiammetta). Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano), které se proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. Po návratu do rodné Florencie absolvoval několik diplomatických cest, později, když byl zbaven městských úřadů, prošel náboženskou krizí a přijal nižší svěcení. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků. Autorovo vrcholné dílo Dekameron vzniklo v letech 1348–1353 z podnětu skutečné morové epidemie, která vypukla ve Florencii v roce 1348.

Rudolf Pellar (1923–2010)
Po maturitě na gymnáziu absolvoval studium herectví na Konzervatoři v Brně. Po krátkém angažmá v divadlech v Opavě a v Jihlavě se přesunul do Prahy, kde dalších 30 let působil především Městských divadlech pražských a v Hudebním divadle v Karlíně. V hudebním repertoáru uplatňoval nejen své dobré taneční a pohybové schopnosti ale i velmi hezký, znělý a zajímavě barevný hlas. Od poloviny 50. let 20. století začal nahrávat své první gramofonové s různými orchestry a hudebními skupinami a podílel na šansonových večerech v Umělecké besedě a v pražském Divadle hudby. Uplatňoval se jako vysoce kultivovaný moderátor, speaker a recitátor (namluvil mj. kultovní film Jiřího Trnky Sen noci svatojánské). V období 70. a 80. let měl zákaz veřejného vystupování a vyučoval šansonový zpěv na konzervatoři v Praze. Zákaz činnosti v 70. letech jej společně s manželkou Lubou přivedl k intenzivnímu překládání především americké prozaické i dramatické literatury, za něž získal několik prestižních ocenění.