Z komentáře Jaroslava Smolky k původnímu CD albu 71 0368-2 "Jan Dismas Zelenka Requiem c moll, Dies irae solenne c moll, Žalm 129, Magnificat D dur " vydanému v roce 1996 v Bonton Music a nyní vycházejímu digitálně v Supraphonu:
Až v druhé polovině 20. století se prosadilo ve světovém měřítku vědomí o tom, že český skladatel JAN DISMAS ZELENKA (*16.10.1679-†23.-12.1745) je vedle J.S.Bacha, G.F.Hӓndla, A. Vivaldiho a G.Ph.Telemanna jedním z čelných představitelů vrcholného evropského baroka. Z okolností jeho raného hudebního vývoje je dnes známo jen velmi málo…I když většina jeho díla zůstala uložena v Drážďanech jako královský a církevní majetek, zachovalo se i několik Zelenkových skladeb, v Drážďanech buď neevidovaných – a komponovaných tedy pravděpodobně pro Prahu – či ještě za skladatelova života, a tedy s jeho souhlasem a z jeho materiálů opsaných a v Praze hraných. K těmto skladbám patří REQUIM C MOLL ZWV 45 a DIES IRAE SOLENNE C MOLL, jejichž nejstaršími dodnes zachovanými prameny jsou konvoluty hlasových materiálů, opsané pro kůr Strahovského kláštera v Praze roku 1763. Byly tady pořízeny v témže roce a uchovávány vedle sebe; zřejmě navzájem souvisejí: Requiem, k jehož stálým částem patří text vidiny posledního soudu Dies irae, tuto část neobsahuje. Se samostatnou zachovanou skladbou na tento text tvoří tedy komplementární celek. Nejsou to však zlomky téhož díla: nemají stejné obsazení (V Requiem nejsou violy, v Dies irae ano) ani stejný sloh. Dies irae solenne je dramatičtější a kompozičně rozvitější. Je možné, že vzniklo později než Requiem jako jeho doplněk, samostatné zhudebnění chybějící části smuteční mše. Později byly občas tyto skladby spojovány v jeden celek a dostaly i společné číslo 45 v tematickém katalogu Zelenkovy tvorby. Nejstarší prameny je však traktují jako dva samostatné kompoziční celky - a tak jsou po sobě nahrány také na tomto CD. Je to hudba hlubokého kontemplativního ponoru, s častými kontrasty mezi stavebně svrchovaně pojatými jednotlivými částmi. Smuteční povahu a přitom vztah k českému prostředí má i ŽALM 129 - DE PROFUNDIS ZWV 50, který Jan Dismas Zelenka komponoval v únoru 1724, kdy dostal zprávu o úmrtí svého otce Jiřího Zelenky v Louňovicích; proveden byl už 1. března toho roku při smutečních exekviích na jeho paměť. Smuteční charakter díla předjímá už zvláštní polyfonický souzpěv tří sólových basů na začátku...Ve sborových číslech hrají důležitou roli i tři trombony, odpovídající si po benátském způsobu s akordy sborů a podporujícími sborový zpěv na vrcholech Tak je tomu i v závěrečné zvláštně výrazově sevřené sborové fúze Et lux perpetua, jejíž téma zajímavě předjímá linii hlavního tématu o víc jak půldruhého století pozdějšího Dvořákova Requiem. Závěrečné dílo tohoto CD má naopak převažující ladění radostné a slavnostní. Je to MAGNIFICAT D DUR PRO SOPRÁN, ALT SÓLO, SMÍŠENÝ SBOR A ORCHESTR ZWV 108, s vévodícími trubkami a tympány. Zelenka dílo vytvořil roku 1725 a už tehdy vypracoval jeho dvě odlišné partitury s navzájem různými zněními: jednu slavnostní s trubkami a tympány, druhou se skromnějším zvukem obvyklého barokního orchestru, v němž vedle smyčců a varhanního kontinua hrají z dechů jen dva hoboje a fagot. V tomto skromnějším znění bylo u nás dílo roku 1971 vydáno tiskem a bývá také provozováno. Střídají se tu jásavé sborové zpěvy se zvukově štíhlejšími partiemi s dominujícími sólovými hlasy. Dílo vrcholí radostnou sborovou fugou Amen.