O adaptaci Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast, jejímž autorem je přední český skladatel Martin Hybler, jsme – především s ohledem na mimořádnou obtížnost – uvažovali několik let. V současnosti můžeme hovořit pravděpodobně o nejambicióznějším interpretačním záměru a počinu, který na této bázi kdy kdo realizoval. Autor zcela záměrně zvolil již historicky osvědčené obsazení, které kopíruje Serenádu pro dechy op. 44 d moll od Antonína Dvořáka, zde „symbolicky“ doplněné o harfu.
Záměr pak zapadá do celkové dramaturgické koncepce, lépe řečeno „filozofie“ souboru PhilHarmonia Octet Prague, dlouhodobě přední české dechové formace, který se systematicky pouští do realizací nepůvodních, slavných skladeb symfonického charakteru (v roce 2020 Musorgského Obrázky z výstavy, respektive v roce 2023 pro Supraphon cyklus Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera a další).
Má vlast Bedřicha Smetany v adaptaci Martina Hyblera je jistě dosavadní korunovací společného úsilí a naplnění vize o rozvoji tohoto souboru, který kontinuálně působí již od roku 2007, i zásadní posunutí stávajících interpretačních mantinelů.
Není bez zajímavosti, že objednavatelem této velkolepé adaptace byl národní festival Smetanova Litomyšl – projekt přímo inicivoval Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel festivalu, kterému Martin Hybler svou adaptaci věnoval. Každé další provedení tento historický „akt“ připomíná.
Posluchači se tak nabízí možnost „znovu objevit“ nejslavnější dílo české symfonické literatury v unikátní, komornější verzi. Z hlediska obecného vnímání hudby pak jde – viděno právě optikou posluchače – o nový, doposud nepoznaný hudební zážitek.