Z komentáře Zdeňka Bláhy k původnímu LP albu 1117 4133 "Věra Příkazská zpívá české milostné písně" vydanému v Supraphonu v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Pro ty z mé generace, kteří vyrůstali na venkově, znamená hudební folklór mnoho, lidové písně nás totiž provázely všude. Proto nám dodnes rezonují v srdcích silnými pocity vzpomínek, laskavostí domova, proto jsme tak citliví na jejich interpretaci. Nic platno, píseň se stává písní teprve ztvárněním. Jednou ze zpěvaček, které dokážou svým uměním lidové písně posvětit, je Věra Příkazská. Vyrůstala v rodině, kde zpěv patřil ke každodennímu rodinnému rituálu. Od dětství měla nejraději balady a lidové písně, ve kterých ji uchvacoval jejich dramatický obsah. Při školním zpívání nijak nevynikala, snad proto, že na Moravě byly vždycky žádoucí jen vysoké hlasy a nejlepší zpěvák nebo zpěvačka byl ten, kdo to vytáhnul nejvýše. Na hudební škole v Gottwaldově se jí dostalo základního vzdělání včetně klavíru a odtud se pokusila o přijetí na pěvecké oddělení státní konzervatoře. Neuspěla a tak se přihlásila ke konkurzu do Československého státního souboru písní a tanců, kde působila 6 let ve sboru a 4 roky jako sólistka. Tady se uplatnily kvality jejího sametového altu, zvláště pak v kantiléně milostných písní. Se státním souborem absolvovala mnoho zahraničních zájezdů po Asii a Evropě. Nejšťastnější byla ve Francii, protože francouzština je jejím koníčkem a tak mohla obstojně konferovat představení a zároveň si zazpívat i několik šansonů. Tady se splnilo i její velké přání - vidět Edith Piaf v pařížské Olympii. V té době Věra Příkazská také zvítězila v celostátní rozhlasové soutěži, kde byl předsedou poroty národní umělec prof. Karel Plicka, který ji potom často zval k sólovému zpívání na svých přednáškách. Úspěchy jí otevřely cestu nejprve k Brněnskému rozhlasovému orchestru lidových nástrojů a později k Plzeňskému lidovému souboru, s kterým natočila své nejlepší nahrávky...Po skončení angažmá v Čs. státním souboru vyzkoušela v oblasti malých hudebních žánrů všechno možné - od dechovky přes pop až k operetě. Nejraději však vzpomíná na působení v experimentálním studiu Laterna magika, kde se za vedení vynikajících režisérů Jána Roháče a Miloše Formana dopracovala nových poznatků a zkušeností....Hudební skladatel Jan Slimáček o zpěvačce říká, že ona a milostná píseň si vzájemně chodí ve šlépějích, lnou k sobě, naslouchají jeden druhému a neskáčou si do řeči. Já bych jen dodal, co všechno láska v jejím provedení skrývá. Je něžná, oddaná, líbezná jako červánek, tajemná jako černá hluboká tůň, čistá jako pramen. Přesto však po sobě zanechává stopu, i když už je dávno pryč...