Miroslav Frydlewicz, Orchestr Národního divadla v Praze
Operní recitál (Verdi, Wagner, Smetana, Fibich, Janáček, Kovařovic)
Podobné tituly
-
Orchestr Národního divadla v Praze, Zdeněk Košler
-
Orchestr Národního divadla v Praze, Jaroslav Kyzlink
-
Orchestr Národního divadla v Praze, Jan Hus Tichý
-
Orchestr Národního divadla v Praze, Václav Neumann
-
Orchestr Národního divadla v Praze, Zdeněk Chalabala
-
Orchestr Národního divadla v Praze, Jaroslav Krombholc
Informace o albu
Z komentáře Jiřiny Jiráskové k původnímu LP albu 1116 3580 "Miroslav Frydlewicz Operní recitál (Verdi, Wagner, Smetana, Fibich, Janáček, Kovařovic)" vydanému v Supraphonu roku 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
MIROSLAV FRYDLEWICZ (*23.2.1934) lnul k uměleckému životnímu zaměření od mládí, i když cestu k němu neměl zcela přímočarou. Po ochotnických divadelních začátcích a po učednických létech, strávených v Českém Krumlově, stal se v roce 1952 členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Současně studoval zpěv na pražské konzervatoři u prof. Berlíka a v roce 1958 absolvoval jako vyškolený pěvec připravený pro náročné divadelní i koncertní úkoly. Odborná školní průprava a první sólové vystoupení v armádním souboru mu dalo směr dalšího snažení, které vedlo jednoznačně k divadlu: mladý tenorista působil v letech 1957-1959 ve Slezském divadle v Opavě, v roce 2959 změnil opavské působiště na celých šest roků za Divadlo J.K.Tyla v Plzni a konečně v roce 1965 zaujal místo mezi sólisty Národního divadla v Praze. Stalo se tak po mimořádně úspěšné plzeňské epizodě, která pěvce vyzbrojila bohatými zkušenostmi člena jedné z nejlepších a v té době nejprůbojnějších mimopražských operních scén, která i jemu pomohla k pověsti spolehlivého, muzikální a pracovitého tenoristy. První role, jíž se proslavil i na pražském jevišti – hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském – napovídá obor, jaký zde v prvních letech zaujal: jako lehký vysoký tenor příjemného zbarvení byl vítaným přírůstkem v sólistickém souboru, kde byla po pěvcích jeho typu vždy značná poptávka. Členství ve svazku naší vrcholné divadelní scény znamenalo pro Frydlewicze dosažení vrcholného postavení, nikoliv však dostižení nejvyššího cíle. I pro příště si zachoval uměleckou dělnost a pokoru, které jej vedly k dalším úkolům: dokázal o sobě přemýšlet, skromně a obezřetně měřil dosažená umělecká aktiva, radil se s přáteli a snažil se vidět vlastní pěveckou perspektivu v jasnějších obrysech, než jaké přináší náhodně přidělená role operního repertoáru. Nebylo tedy náhodou, že Mozartův Don Ottavio, Čajkovského Lenskij, Pucciniho Pinkerton, Verdiho Cassio, Smetanův Jeník, Jarek a Vít se počal uvědoměle zaměřovat na dramatický obor. Odpovídalo to nejen zjevu vysokého statného muže, ale i barevnému spektru jeho hlasu, které s přibývajícími lety nabývalo na mužnosti a šíři. Italský tenor Miroslava Frydlewicze, jak býval označován ještě v první etapě pražského působení, se pozvolna měnil v souladu s intelektuálním profilem svého majitele. Přibyly úkoly, které se pro ty, kdož se k nim dopracují, stávají posláním na celý život. S tímto vědomím přistupoval Frydlewicz ke studiu svého prvního Lohengrina, který se objevil na scéně doslova a do písmene jako hrdina z jiného světa, stranící povinnosti před lidskou láskou, defiloval před svým obecenstvem jako výtečný a ve wagnerovské tematice poučený Loge ve Zlatu Rýna, nastudoval Sigmunda ve Valkýře…A pokud opustíme operní jeviště a vypravíme se za Miroslavem Frydlewiczem na koncertní pódium, nemůžeme nám uniknout inteligentní nastudování sólového partu v Janáčkově nesnadném Zápisníku zmizelého, v gramofonovém snímku Boháčova monodrama Zní loutna má, v televizní inscenaci opery Námluvy od téhož autora či v rozhlasové nahrávce Sóla pro tenor, hornu a orchestr Benjamina Brittena….
Diskuze k albu