Josef Páleníček
Brahms: Sonáta pro klavír č. 3, Beethoven: Appasionata
Podobné tituly
Informace o albu
Z komentáře Miloše Pokorného ke kompilačnímu LP 1111 4106 "Brahms: Sonáta pro klavír č. 3, Beethoven: Appasionata" vydanému Supraphonem v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
SONÁTA PRO KLAVÍR č. 23 f moll op. 57 LUDWIGA VAN BEETHOVENA (1770-1827) je komponovaná od prvních náčrtků v r. 1803 až do r. 1806 a dodatečně označovaná jako APPASSIONATA, bývá jako jeden ze zlatých článků skladatelova dvaatřicetidílného sonátového řetězce řazena právem mezi největší hodnoty hudebního klasicismu vůbec. R.Rolland šel ještě dál: přirovnal klasickou dokonalost této hudby a její sugestivní výmluvnost k freskám Sixtinské kaple a tragédiím Corneillovým! Odkud se vzala taková síla? Je známo, že Appassionata představuje jednu z oněch typických energických uměleckých odpovědí, jimiž skladatel reagoval na kruté rány osudu (tragická ztráta sluchu, vlažné nebo přímo negativní přijetí velkých premiér, mezi nimi i Eroiky v r. 1805) a jež vyústily do vášnivých výkřiků vzdoru (1.věta) na jedné straně a širokých kontemplativních ploch (variační 2. věta) na straně druhé. Nelze přehlédnout ani některé nové, zejména shakespearovské inspirační podněty, jimiž byl v té době skladatel okouzlen - jejich přítomnost pociťujeme například v onom nebývalém eruptivním kontrapunktickém přívalu finální věty - a o nichž hovořil sám Beethoven, když na otázku svého monografisty A.Schindlera po smyslu klavírních opusů 31 a 57 odpověděl: "Přečtěte si Shakespearovu Bouři!"
Také SONÁTA PRO KLAVÍR č. 3 f moll, op. 5 JOHANNESA BRAHMSE (1833-1897) komponovaná v r. 1854 nezapře svým výrazem a ustrojením (stačí si prohlédnout velkolepě kontrapunkticky propracovanou větu finální) v mnohém směru beethovenovský vzor. Ostatně - nelze podceňovat ani společnou tóninu obou děl - f moll - jako jejich pevný společný jmenovatel a tmelící prvek, jemuž dává celí nahrávce zvláštní dramaturgickou jednotu. Klavírní stylizace Brahmsovy sonáty upoutá plným až "orchestrálním" zvukem. Přestože jde o dílo teprve jedenadvacetiletého autora..., překvapuje pestrost vyjadřovací palety, rozprostřená do mohutně vyklenutého oblouku od hluboce senzitivního výrazu střední věty až po heroičnost a eruptivnost plného pléna. Zvláštností skladby je verš vepsaný jako motto do záhlaví druhé věty:"Večer tmavne a měsíc září, dvě srdce se v lásce pojí a spočívají v blaženém objetí."
Čelný představitel nezralejší generace české pianistické i skladatelské školy národní umělec JOSEF PÁLENÍČEK (nar.1914) patří k osobnostem, jejichž všestranná tvůrčí aktivita zasahuje každou sféru hudebního života. Pianistovu velkou budoucnost předpověděl během Páleníčkova studijního pobytu v Paříži u D.Alexaniana, A.Roussella ad. v druhé půli třicátých let sám A.Cortot a už na začátku dalšího desetiletí se tato předpověď začala přesvědčivě naplňovat. Svou koncertní dráhu zahájil Páleníček na dvou interpretačních frontách - sólistické a komorní a oběma sférám se věnoval stejně intenzivně. Hrál v nejrůznějších duových kombinacích i v slavném ČESKÉM TRIU, jehož velká interpretační tradice je dodnes živá, koncertoval takřka ve všech známých evropských nebo zámořských centrech a jak v komorní, tak sólistické oblasti realizoval desítky gramofonových nahrávek...Z jeho sólistických nahrávek je třeba vyzdvihnout na jedné straně B. Martinů, jehož dílo doslova probojovával, stejně jako L.Janáčka, jemuž se věnuje celý život, a na druhé straně milované impresionisty, Musorgského, Beethovena a Brahmse. Svědčí o tom i tato nahrávka.
Diskuze k albu