Laco Déczi, Zdeněk Sarka Dvořák
Mini Jazz Klub 31
Upozornění: Zvýrazněny jsou skladby, na kterých se podílel umělec Richie Flores. ×
Podobné tituly
Speciální podstránky
Informace o albu
Za obalu původního EP (Panton 8135 0062): Už v historických dobách jazzové muziky jsme se čas od času setkávali se soubory, hrajícími v tom nejmenším obsazení - například dvojicí kytaristů Lonnie Johnson-Eddie Lang či s kombinací houslí Joa Venutiho a Langovy kytary. Avšak teprve moderní jazz druhé poloviny sedmdesátých let přinesl rozkvět dvoučlenných sdružení.
Podnětem k jejich vzniku byla nejen stále rostoucí hráčská virtuosita předních jazzmanů, ale především stylové proměny, mezi nimiž významnou roli hrálo uvolnění stabilní, další rozlet svazující formy a odbourání dříve neodmyslitelného pravidelného rytmického tepu. A tak jsme svědky vzniku nejpestřejších instrumentálních spojení. Spíše výjimkou je kombinace nástrojů v podstatě jednohlasých, jakou vytvořila třeba polská dvojiceBednarek-Zgraja spojením kontrabasu a flétny. Daleko častějším jevem je složení, v němž alespoň jeden instrument (ne-li oba, jako třeba v případě dua pianisty Emila Viklického a kytaristy Luboše Andršta) má možnost využívat akordické hry a logicky tak zajišťovat i větší díl doprovodu: to je případ Tandemu Jiří Stivín-Rudolf Dašek (saxofon či flétna s kytarou), dvojice Milan Svoboda-Michal Gera (piano, trubka) nebo konečně spojení Laco Déczi-Zdeněk Dvořák.
Tito dva jsou už řádku let členy Tanečního (a tedy i Jazzového) orchestru Československého rozhlasu v Praze a oběma toto velké těleso s ohledem na své různorodé povinnosti nemůže poskytnout dostatek příležitostí k všestrannému sólistickému využití. A tak možná příklad Stivínův a Daškův, ale asi náhodné společné muzicírování vevolných chvílích mezi povinnostmi ve studiu vyvolalo v život nejdříve jen občasné, později však už trvalé spojení Décziho trubky s Dvořákovou kytarou. Jejich koncertní pořady o jazzu a mimozemskýchcivilizacích (Předpověď minulosti, Velikonoční ostrovy a chystaný Kriminalita mezi jazzovými hudebníky) patří mezi nejúspěšnější - slovem je vtipně provází Jiří Šebánek a autorem humorných diapozitivůje Jan Osten. Jazz, který zde v podání dvojice zaznívá, stojí pevně na zemi moderního mainstreamu a nezapře vlivy hardbopu.
Vůdčím duchem dua je Laco Déczi, enfant terrible našeho jazzu, kterýneváhá pronášet své hudební soudy se zdrcující upřímností bez ohledu na případnou nevoli, kterou tím vyvolá. Jazz je v jeho životě nejdůležitější složkou - pokud ne už od narození (29. 3. 1938 v Bernolákovu), pak tedy určitě od konce padesátých let, kdy začal hrát s bratislavskými jazzovými soubory; z nichž stojí za zmínku především East jazz combo, které těžilo z projevu Jazz Messengers Arta Blakeyho. Po skončení vojenské prezentační služby nastoupil Déczi dráhu profesionálního hudebníka a v roce 1963 odešel do Prahy, kde hrál nejprve s SHQ, později s Reduta kvintetem av posledních letech především s vlastní Jazz Celulou (založena roku 1966), která mnohokráte reprezentovala náš jazz na mezinárodní scéně. Od ledna 1971 je členem trubkové sekce Točru a jedním znejdůležitějších sólistů především v jazzově orientovaném repertoáru.
Druhou polovinu moravsko-slovenského dua tvoří Zdeněk Dvořák, mladší bratr pianisty Milana Dvořáka. Zdeněk (2.12. 1945 v Prostějově) začal studovat na pražské technice, ale hostování v souboru divadla Semafor ovlivnilo jeho další budoucnost tak výrazně, že se dal na dráhu profesionálního hudebníka. Absolvoval několik stovek představení v muzikálu Hair jako člen skupiny Mefisto, po návratu domů hrál v bratrově kolektivu doprovázejícím Hanu Hegerovou a od roku 1973 je členem Točru.
První snímky obou hudebníků vznikly pochopitelně na půdě rozhlasu, kde Déczi s Dvořákem mají domovské právo. Odtud už vedla jejich cesta přímo do Pantonu a do edice Mini jazz klub, kde reprezentují mistrovství sólistů, jejichž zvukové, harmonické i rytmické experimenty jsou sice moderní, ale nikdy ne módní a jejichž hudba svými kořeny pevně tkví v jazzové půdě. (Sleevenote Stanislav Titzl, 1980)
Diskuze k albu