Z komentáře k původnímu LP albu 1 10 2278 vydanému v Supraphonu v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
V dějinách hudby existují látky, témata, náměty, texty, které se staly příslovečnými jak díky své nesnadné hudební uchopitelnosti..., tak díky neobvykle četnému zájmu o jejich zhudebnění...HENRYHO PURCELLA (1658/59-1695), skladatele jeho Veličenstva anglického krále, varhaníka westminsterského opatství, varhaníka královské kapely, autora deseti dramatických děl, kantát, skladeb církevních i instrumentálních, autora současně plodného i úspěšného, který během svého krátkého života dosáhl známosti a poct a který ještě dnes udivuje jak množstvím skladeb, tak pozoruhodnou kompoziční mnohostranností, tak nespornou kompoziční úrovní, charakterizoval co do jeho místa v dějinách anglické hudby Romain Rolland takto:"...Purcell se ztratil v Händelovi, jako se jiné prameny ztrácejí v řece. Právem má však tolik poezie, kolik řeka nemá a mít nemůže..." Opera Didó a Aeneas, semiopery a "masques" - dobové alegorické moralizující výjevy (do těchto žánrů patří mj. Královna víl, Bouře a Timon Athénský podle Shakespeara, Dioklecián, Král Artur, Indiánská královna, Prorok ad.) a dramatické hudby k dílům nejrůznějšího druhu (např. Donu Quijotovi, Králi Richardovi II., Amfitryonu apod.) ukazují tehdejší možnosti dramatických hudebních žánrů a odkazují k dobové jevištní praxi...není proto divu, že to byla právě rozvíjející se opera, hledající svůj umělecký tvar a funkci, jež se stala reprezentativním žánrem tohoto století. Živila se dramatem na jedné straně a potřebou "životního divadla" na straně druhé. Korunovace byly jednou z takových příležitostí a je proto zákonité, že si v duchu tehdejší doby operu žádaly. Tak i Král Artur a Královna víl (adaptace Snu noci svatojánské) souvisejí s oslavnými příležitostmi, na které období restaurace v Anglii bylo bohaté. Obě Purcellovy semiopery bývají datovány k roku 1692...Obě díla patří k typu "masque": autor v nich usiloval o hudební vystižení charakteru a situací. Co do dramatičnosti hudebního uchopení bývají přirovnávána k Purcellovu stěžejnímu dílu - opeře Didó a Aeneas. Přesto oběma semioperám chybí celková jednota: ač mají předehry, tance zpěvy, dramatické monology a sbory, nejsou v pravém smyslu slova operami...
Jarmila Doubravová