Český skladatel Vítězslav Novák (1870-1949) objevil teprve na gymnáziu v Jindřichově Hradci své umělecké schopnosti a pod vedením kapelníka Pojmana se začal systematicky věnovat hudbě. Již tehdy získal pověst znamenitého pianisty a konzervatorními lekcemi u Josefa Jiránka si beztak záviděníhodnou hráčskou úroveň ještě významně zvýšil. Ve Dvořákově třídě se i jeho talent kompoziční začal rozvíjet správným směrem a výsledkem těchto dvou vlivů je několik vynikajících klavírních cyklů, jež najdeme v seznamu jeho děl a jež - jakkoli jsou především odrazem Novákova bouřlivého mládí a nehrají v jeho díle dominantní roli - jako celek tvoří významnou součást české klavírní tvorby. Najdeme tam jak rozkošné romantické žánrové obrázky, jako třeba v Sonatinách či Mládí, tak závažná díla myslitelská, jako je bezmála hodinu trvající pětivětý monument nazvaný Pan. Novákovo dílo vyžaduje kromě naprosté technické uverenity i uměleckou i lidskou zralost svých interpretů: z tohoto úhlu pohleduse mu nemohlo dostat vhodnějšího tlumočníka, než byl František Rauch (1910-1996), milovník a zasvěcený propagátor české klavírní literatury, a navíc Novákův žák.

Novák mladicky zjitřený i meditující