Komentář k původnímu albu 0 12 1159 vydaného Supraphonem v roce 1973:
Bylo-li o MARII TAUBEROVÉ (*28.4.1911 - †16.1.2003) řečeno, že je nejlíbeznější českou pěvkyní, platí to nejen o všech složkách vokálního projevu, ale ve stejné míře i o její osobnosti.
Zpočátku chtěla být klavíristkou a na této cestě došla už hezky daleko. Ze soukromé žačky prof. Rebaye ve Vídni, kam se její rodina v roce 1920 přestěhovala,
se stala posluchačkou v jeho třídě na Hudební akademii a jistě by se byla stala i jeho úspěšnou absolventkou. Shodou okolností byl to ale opět Rebay,
který náhodou vyslechl její pěveckou improvizaci (zpívala z listu ve vyučovací pauze jeho písně, které na klavíru zapomněl) a naléhavě doporučil vyměnit klavír za studium zpěvu.
Tauberová poslechla, přešla postupně k Lucianu Ripperovi a Doře Eibenschützové, velmi mnoho se naučila od vynikajícího pěvce Hanse Duhana,
ale k dokonalosti italského belcanta ji přivedl nakonec Fernando Capri. Po "učednických" létech ještě ve Vídni, kde zpívala v operetě a v rozhlase, pak v plzeňské opeře,
všiml si jí v Praze Václav Talich, který ji už v roce 1936 připoutal k opeře Národního divadla nejprve jako sustentantku, a to pro koloraturní obor, brzy však dostala řádnou členskou smlouvu.
Tauberová je z těch vzácných umělců, kteří si od samého začátku byli jasně vědomi svých pravých možností a zavrhovali naprosto zásadně a uvědoměle na pohled lákavé,
ale ve svých důsledcích pravidelně nakonec zhoubné exkurzy do oblastí dramatičtějších oborů. Tauberová měla už ve své první sustentantské smlouvě doložku, která ji před možností obsazení v jiném oboru chránila.
V dalších letech takovou možnost sice nevylučovala, ale vázala ji podmínkou, že mimo svůj obor "je povinna vystupovat v úlohách, o kterých s ní byla sjednána předem vzájemná dohoda".
V takových podmínkách zrálo její umění přirozeně bez krizí a neúspěchů, pěvkyně šla bez zákrutů a obtížných návratů přímočaře k nejvyšším metám.
Mezníky na této cestě byly především postavy světového koloraturního repertoáru, v prvé řadě Verdiho Violetta, oceněná superlativy nejen domácí, ale také zahraniční kritiky,
Filina z Thomasovy Mignon, Norina z Donizettiho Dona Pasquale, a ovšem Gilda z Rigoletta.
Z lyrických, subretních postav Mozartových to byla především Zuzanka z Figarovy svatby, Papagena z Kouzelné flétny a Konstance z Únosu ze serailu,
k nimž připojila později ještě Královnu noci a jako jednu z nemnohých, které přece jen vytvořila mimo svůj hlavní obor, dramatickou Donu Elvíru z Dona Giovanniho.
Nebylo ovšem nikdy ve shodě s úkoly naší první operní scény, aby pěstoval světový repertoár v takové míře, že by tu čistá koloraturní sopranistka došla plného uplatnění, kdyby chtěla zůstat výlučně u svého oboru.
Tauberová sice jeho hranice překračovala nerada a spíš výjimečně, zejména zpočátku, přesto i ona vytvořila několik závažných postav už jiného - lyrického rodu.
Hned s Talichem studovala Bystroušku v jeho památném nastudování Janáčkova smavého díla a krátce nato ještě kněžnu v Novákově Lucerně.
Později se dostala ještě k jiným postavám české opery, z nichž za nejvýraznější i nejúspěšnější může počítat na jedné straně Karolinu ze Dvou vdov,
na druhé straně Juliettu ze stejnojmenné snové opery Bohuslava Martinů. Zpívala také v řadě nastudování Barče z Hubičky, což sice není vysloveně koloraturní partie, ale také ještě ne úplně lyrická.
Ve všech těchto postavách mohla Tauberová uplatnit svou výsostnou pěveckou techniku, hudebnost, výrazovou bezprostřednost (jakých až poloh je schopna dosáhnout dokázala v Brittenově Albertu Herringovi,
kde zvládla i komický rejstřík v postavě učitelky Wordsworthové), vkus a půvab i noblesnost hereckého vyjádření.
A byla to právě ta dokonalá technika spolu s mimořádně příjemným témbrem, které učinily z Marie Tauberové vedle významné operní (a také koncertní) pěvkyně i vyhledávanou umělkyní rozhlasových relací.
Před mikrofonem mohla tak vytvořit dokonce i nejednu postavu, již na jevišti nikdy nezpívala. Tak Foerstrovu Jessiku, Desdemonu z Verdiho Otella, Mimi i Musettu z Pucciniho Bohemy a také titulní roli z Madame Butterfly.
Operní i koncertní dráha Marie Tauberové ji dovedla k vrcholům, jichž je přáno dosáhnout jen nemnohým. Řád práce a titul národní umělkyně jsou i vnějším potvrzením tohoto faktu.
Vilém Pospíšil