Z komentáře k LP albu 1116 2756 vydanému Supraphonem v roce 1980:
Jméno Otakara Ostrčila (25.2.1879-20.8.1935) je v naší hudební kultuře již dávno pojmem. Ostrčil patří nepochybně k našim největším hudebním osobnostem první třetiny 20. století a dokonale organickým spojením činnosti vynikajícího skladatele, nezapomenutelného šéfa opery Národního divadla a tvůrce epochy, skvělého, moderní cesty razícího dramaturga a v neposlední řadě i soustředěně pracujícího dirigenta a pokrokového, všemu novému stranícícho člověka, dosáhl vzácné životní syntézy, jaká byla od dob Smetanových dopřána jen málokomu....
Zatímco v oblasti symfonické tvorby znamenají vrchol Ostrčilova tvůrčího úsilí Symfonietta a variace na vlastní téma Křížová cesta, vede v opeře cesta od fibichovského Vlasty skonu přes Kunálovy oči k rozkošné aktovce Poupě, první české operní konverzační veselohře a odtud přes Legendu z Erinu, řešící symbolickým viděním zápas dobra a zla až k poslední skladatelově opeře - Honzovu království,
v němž autor v podstatě tentýž morální problém a konflikt vidí z pokrokových pozic protiválečného cítění prostého člověka s jeho optimismem, vírou v život, mír a opravdovou lásku; ale také s jeho odhodláním za tyto cíle bojovat...
Jiří Pávek